Aronel dcera Valtorova [Winx club ff]

Hádka

"Floro, chytéééj," zařvala nenadále Stella, která vtrhla do pokoje.
"To nemá šanci chytit," poznamenala skepticky od dveří Tecna. A Flora polštář nechytila. Přistál jí přímo na nechápavé tváři.
"No tak, holka, přestaň tak intelektualačit a pojď s náma na polštářovou bitvu," smála se Stella.
"Už asi půjdu spát," odpověděla vyhýbavě. "Jsem hodně unavená."
"Stello, nech jí," varovně se na ni podívala Bloom. "Pokud chce spát, tak ji nech."
Flora vděčně kývla na Bloom, když za rozmrzelou kamarádkou zavírala dveře. Už neměla chuť pokračovat v deníku, potřebovala si všechno přetřídit a únava se hlásila vydatně. A nebylo divu, hodiny ukazovaly dvě ráno. Flora nad tím zakroutila hlavou. Mlácení se polštáři po hlavě a více podobně hloupých věcí dokázala pochopit asi stejně, jako Stella její učení se dlouho do noci. Ještě chvíli ležela v posteli a přemýšlela nad nově nabytými znalostmi, až se propadla do říše spánku.

Druhý den potkala na chodbě slečnu Faragondu.
Ta se na ni usmála a velice opatrně se zeptala: "Tak jak se ti líbí kniha? "
"Děkuji moc," kývla se Flora. "Je v ní spoustu věcí, které je dobré vědět. Jen si to všechno musím promyslet. Spousta věcí je pro mě trochu nepochopitelná," potřásla hlavou.
"Proto jsem ti tu knihu dala. Abys pochopila minulost a poučila se z ní. Myslím, že nejeden člověk by na mě byl velice naštvaný, kdyby se dozvěděl, že tu knihu máš u sebe," položila jí ruku na rameno. " Proto ji prosím dobře střež."
"Budu," slíbila.

"Co ti vlastně půjčila Faragonda za knihu? " zajímala se jen tak mimochodem Aronel, jako by ji to ani nezajímalo. Flora však velice dobře viděla ten boční pohled i napětí. A uvědomila si, že svým mlčením Aronel v její domněnce utvrzuje.
"Aronel," nadechla se odhodlaně, "nebudu ti lhát. Je to deník Společenství světla o válkách s Valtorem."
"Jak mohla," prskla Aronel. Floru tahle reakce překvapila. Čekala sice, že Aronel z toho nebude nadšená, ale s ničím tak extrémním nepočítala.
"Jak," zalily se Aronel oči slzami a v příštím momentě už tu nebyla. Flora překvapeně vyhlédla z okna a snažila se pochopit, co se právě stalo. Asi se z té knihy dozví něco opravdu strašného, když na ni Aronel reaguje tak silně.
V příští chvíli uviděla Faragondu chvatající přes nádvoří až k jedné z věží. V zápětí něco kouzlem zachytila. Nebo někoho? Flora na nic nečekala a rozběhla se na nádvoří. Zaznamenala, jak slečna Faragonda vchází s bezvědomým tělem v náručí do budovy a míří ke své kanceláři. Flora se rozběhla stejným směrem. Dostihla ji akorát, když vcházela do dveří své kanceláře.
"Co se stalo," vyhrkla.
Faragonda na ni vrhla letmý pohled.
"Pojď dál," kývla na ni. "Vysvětlím ti to."
Flora vešla a opatrně za sebou zavřela dveře. Faragonda položila bezvládnou Aronel na koberec a klekla si k ní. Naznačila Floře, aby tak učinila také.
"Aronel se nemůže smířit s tím, že musí zůstávat tady na Alfee, proto sem tam udělá nějakou hloupost. Je trochu vnitřně nevyrovnaná už od dětství," potřásla hlavou Faragonda, "a vlastně se tomu ani nedivím. Nikdy to neměla jednoduché. Každopádně jednou za čas, když už jí přelezou všichni na Alfee přes hlavu a i samotný pohled na budovu jí začne dělat špatně, pokusí se o sebevraždu," zatvářila se velice smutně. "Tohle je už po patnácté."
"A co s ní je teď? " zeptala se podmračeně.
"Uspala jsem ji. Musí se trochu zklidnit. Ten výboj emocí mě varoval a prozradil mi, k čemu se schyluje. A teď tě musím požádat, abys odešla," zakončila jejich rozhovor. "Brzy se probudí."
Flora kývla a v tichosti opustila místnost.
Faragonda se ustaraně podívala na Aronel. Jako vždy, když se na ni podívala, zračila se jí ve tváři beznaděj a únava promíchaná se smutkem. Byla pro ni prakticky jako dcera. Vychovávala ji v jejím nejrannějším dětství. Málokdo se kdy vyznačoval takovým nepřátelstvím jako Aronel. Odmítala vždycky přijmout kohokoli do své blízkosti. Nezaznamenala nikoho ze studentů před Florou, s kým by byť jen promluvila.
Faragonda, ztracená ve svých vzpomínkách, si letmo všimla, že Aronel už je vzhůru. To pro ni bylo také typické. Probrala se, aniž by to někdo zaznamenal.
Faragonda se na ni usmála a nabídla jí pomocnou ruku. Aronel ji pohrdavě odstrčila a posadila se bez pomoci.
"Jak se cítíš? " Zeptala se jí s neblahým tušením.
Aronel si jen odfrkla a odvrátila od ní pohled. Faragondino tušení se naplnilo. Takže s ní nehodlá mluvit.
"Aronel, na něco jsem se ptala. Je nezdvořilé neodpovědět," upozornila ji s vědomím, že je to naprosto k ničemu. Aronel se tvářila, že ji neslyší.
S povzdechnutím se zvedla a usadila se do křesla za svým stolem a pokynula Aronel, aby se posadila naproti ní. Ta se posadila, ale tvářila se zcela nezúčastněně, připravená na kázání. Faragonda věděla, že to nikdy k ničemu nebylo, ale přesto to udělala vždy a znovu.
"Aronel, tohle nejde. Už by ses měla začít ovládat. Řekni mi, co si o tobě budou myslet ostatní. Co si bude myslet Flora," naléhala na ní.
"Nemělas právo jí dávat tu knihu," zasyčela nenávistně a zvedla pohled. Jejich pohledy se střetly, jeden plný nenávisti, bolesti a zloby, za kterou se schovával strach. Druhý snažně klidný a vyrovnaný, pokoušející se na první zapůsobit.
"Ale ano, Aronel, měla," opáčila klidně. "To ty nemáš právo se za to na mě zlobit. Mohla bych ji půjčit komukoli," pokračovala nuceně klidným, neutrálním hlasem. "A vem si, co si o tobě myslí žáci, když se tu snažíš spáchat sebevraždu. Už by ses měla jednou začít chovat rozumně a dospěle," napomenula ji.
"Tys, tys jí to řekla, že? " zbělela Aronel v obličeji a nedostávalo se jí vzduchu. "Řeklas jí, že jsem se pokoušela... a předpokládám, žes mě vykreslila jako blázna!"
"Přesně tak," přikývla nezaujatě Faragonda, "třeba tě to přesvědčí k rozumnějšímu chování. Už toho mám docela dost."
Aronel vrhla letmý pohled k oknu.
"Nestihneš to," upozornila ji chladně Faragonda, "dřív, než se k tomu oknu dostaneš, tě zastavím."
"Jaks, jaks jen mohla," lapala po vzduchu Aronel, "já, já tě nenávidím."
Ta poslední věta uvolnila neskutečné množství vzteku z obou stran.
"Výborně,"chladně pronesla Faragonda a postavila se. "V tom případě můžeš až do odvolání zůstat ve svém pokoji," ukázala na nenápadné dveře ve stěně.
"Pokud tam za mnou nepřijdeš, bude to fajn," prskla Aronel a stoupla si proti ní.
"ARONEL," zařvala na ni a praštila pěstí do stolu. Kdyby obě nebyly v takové ráži, Aronel by už možná takzvaně stahovala ocas mezi nohy. Uvědomila by si totiž, že je to poprvé, co je Faragonda tak naštvaná, že křičí. Faragonda nikdy nekřičela.
Hleděly si zpříma do očí a ani jedna se nesnažila své emoce zakrýt.
"Chovej se slušně," procedila mezi zuby.
Aronel si odfrkla a otočila se. Vztek z ní vyprchával a nahrazovala ho lhostejnost. Došla ke dveřím a položila ruku na kliku.
"JE NEZDVOŘILÉ ODEJÍT, KDYŽ S TEBOU NĚKDO MLUVÍ," praštila znovu pěstí do stolu Faragonda. Aronel se prudce zarazila, oči se jí rozšířily šokem a obrátila pohled k Faragondě. Teď teprve si uvědomily obě dvě, že ona křičí. Faragonda těžce oddechovala a do paměti se jí jako nůž vrýval Aronelin pohled. Pohled plný šoku a děsu, rozšířené oči vyzařující úlek a strach, pootevřená ústa.
"Můžeš jít," řekla obvyklým klidným hlasem.
Aronel zavřela pusu, až klaply zuby a bleskově se ztratila za dveřmi.
Faragonda se sesunula zpět do křesla a přehrávala si v hlavě to, co se stalo posledních pár minut.
Za dveřmi stál jeden posluchač. Posluchač původně přišel z poněkud jiného důvodu, nicméně obě dvě hádající se znal většinu jejich životů. A nemálo jej překvapilo to, co slyšel. Překvapilo jej to skoro stejně, jako ty dvě.
Griselda se nakonec rozhodla. Velice opatrně zaťukala na dveře. Ozvalo se tiché "Dále" a ona vstoupila.
"Slyšela jsem vás se hádat," řekla, jakmile za sebou zavřela dveře.
"To to bylo až tak hlasité? " zeptala se s povzdychnutím Faragonda.
"Řekněme, že minimálně tebe přeslechnout nešlo," ušklíbla se Griselda. "Co to do tebe vjelo? "
"To Aronel," vydechla a nadechla se pro další vyprávění. "Už zase."
"No není to poprvé," pokrčila rameny Griselda. "A vždycky před tím jsi byla absolutně klidná. Co se stalo? "
"Řekla mi do očí, že mě nenávidí a že pokud mě neuvidí, tak jí bude fajn i zavřené v pokoji," zakroutila smutně hlavou.
"Aha, takže ji zase na pár dní zavřeš do pokoje? Víš, jak to tam nenávidí, když nemůže ven," komentovala.
"Vím, ale co s ní mám dělat. Mám ji nechat, aby se podřezala nebo skočila z věže? " rozhodila rukama Faragonda.
"Tak to nevím," pokrčila rameny Griselda. "Až najdu způsob, jak ji uklidnit, tak ti dám vědět. Ale myslím, že ten šok který utrpěla, když jsi na ni zařvala, ji na nějakou chvíli zchladí."
"Půjdu se za ní podívat," zvedla se Faragonda.
"Nevím, jestli je to nejlepší nápad," varovala ji Griselda, "možná by měla zchladnout ještě trochu."
"Potřebuju si být jistá, že je v pořádku," zakroutila hlavou.
"Jak myslíš," pokrčila rameny a sledovala ji.
Faragonda si povzdechla, "Tys neviděla ten děs, když jsem na ni křičela. I když se chová jako ke všemu lhostejně, myslím si, že je uvnitř velice citlivá. Jen nechce, aby to na ní bylo vidět."
"Snad se jí nejdeš omluvit! " vstala Griselda tak prudce, že málem převrhla židli. "Jestli v něčem spatřuju šanci, jak z toho arogantního nevychovaného spratka něco udělat, pak je to ten přístup, který si právě použila. Podívej, Faragondo," pokračovala jemněji, "já vím, že ji máš ráda. Ale takhle to dál nemůže fungovat. Pokud na ni začneš trochu křičet a začneš jí dávat i nějáké rozumné tresty, vidím šanci, že tě začne respektovat. Máš pro ni slabost. A ona to zneužívá. Může beztrestně spoustu věcí. Vždycky jí promluvíš do duše, ona tě ignoruje, ty ji na den dva zavřeš do pokoje a to je všechno. Takhle to prostě fungovat nemůže. Ty umíš být přísná, tak se na ni konečně přestaň dívat tímhle pohledem a začni s tím. Vynadej jí, potrestej jí, když udělá něco, co nemá, ale tohle prostě nefunguje. Nefunguje to osmdesát let. Myslíš, že to prostě jednoho dne začne? " dala průchod svým emocím. Faragonda jen tiše zakroutila hlavou.
"Běž si za ní, ale garantuju ti, že musíš přitlačit. Jinak se žádné změny nedočkáš," založila si ruce na hrudi.
Faragonda kývla a vešla do místnosti. Místnost byla jako obvykle velice tmavá. Když měla Aronel špatnou náladu, zatáhla těžké závěsy přes okno, aby do místnosti nevnikal ani paprsek denního světla. Aronel seděla na posteli s nohama pod sebou a koukala do zdi.
"Můžu se posadit k tobě?" Zeptala se opatrně. Aronel po ní vrhla nejistý, zkoumavý pohled. Jako by čekala, že na ni každou chvíli začne křičet.
Faragondě bylo jasné, že odpověď nedostane a tak se posadila naproti ní na postel.
"Předpokládám, že jsi slyšela, o čem jsme se s Griseldou bavily. Zajímal by mě tvůj názor," zahleděla se na ni.
Aronel si odfrkla a odvrátila se. Pustila se do zírání do stěny a ignorování. Faragonda si povzdechla a vstala. "Aronel, varuji tě. Ignorování je velice nezdvořilé. Když už se mnou nehodláš mluvit, alespoň se tvař, že mě vnímáš," požádala ji.
Nic. Aronel se stále koukala jen do zdi, nezaujatá Faragondou.
Plesk. Na tváři jí přistála facka. Faragonda se tvářila zasmušile a v zamračeném obličeji se jí zračila nevole k tomu, co udělala. Jednu ruku si třela o druhou.
Aronel se na ni s rozšířenýma očima podívala a nevěřícně se dotkla horké tváře, na které se jí rýsoval otisk ruky.
"A udělám to ještě jednou, pokud to bude nutné," prohlásila zamračeně. "A věř, že mě se to ani trochu nezamlouvá."