Just fuck my life [CZ]

39 chapter

„Ještě jsi neviděla, co v tom je?“ zeptal se jakoby pro jistotu. Jen jsem zavrtěla hlavou, hořela jsem nedočkavostí konečně zjistit, co tu jeho reakci způsobilo. Upřímně jsem nedokázala říct, jestli krabička skrývá špatnou věc nebo věc ještě horší (přiznejme si nic jiného jsem od Liama čekat nemohla), protože jeho reakce byly absolutně rozporuplné. Například když znovu upřel pohled do vnitřku krabice, roztáhl rty do pobaveného úsměvu. Pak krabičku hodil na sedačku, aby následně oběma rukama uchytil tu věc, co se v ní skrývala a zvedl ji v rukou do vzduchu, do úrovně jeho očí. Ve dvou prstech, na každé jeho ruce, držel úzká ramínka drobné černé noční košilky s krajkou, která mi už takhle na pohled velikostně nemohla sedět vůbec na ničem.

„Já upřímně nevím, jestli ho mám jít zabít za to, že ti kupuje něco, co bych měl kupovat já a nebo jestli se tomu mám jen smát,“ poznamenal. Nemohla jsem souhlasit. Nikdo by mi nic takového nikdy neměl kupovat, už jen z toho důvodu, jak jsem se kvůli tomu právě cítila.

„Myslím, že to myslel jen jako vtip,“ kuňkla jsem. Cítila jsem, jak mi jen při představě, že bych se v něčem takovým měla objevit před Stylesem, hoří tváře. Co si do prdele myslel, když mi tohle kupoval?

„Nakonec je to hádám dárek spíš pro mě,“ poznamenal s úšklebkem. „Milý, ale i tak ho asi zabiju,“ dodal hned na to se zcela vážným výrazem. Následně zase s menším úsměvem odhodil malou košilku přes opěradlo sedačky, aniž by ze mě spustil zrak, prošel pomalu kolem mě a vydal se ke dveřím.

„Nevěděl jsem jestli tu zůstaneš, ale tak nějak jsem doufal a trochu počítal, že jo, takže jsem zajel do obchodu a no-“ S tím se na chvíli ztratil v předsíni. Jen pár sekund na to vstoupil znovu do obýváku, přičemž v ruce držel papírový pytlík narvaný k prasknutí. „Jestli nebudeš mít nic proti, dneska ti uvařím.“

Jestli nebudu mít nic proti? Jestli nebudu mít nic proti tomu, abych se mohla dobrou hodinu koukat na Bastarda jak pro mě vaří večeři? Mé srdce právě teď bilo jako o závod, protože jenom ta představa jak si soustředěně skousává svůj spodní ret a jak si dlaní přehazuje spadané vlasy zpátky k tomu chuchvalci kudrlin, zatímco se usilovně snaží uvařit, mě totálně odrovnala. Navíc na něho budu moct bezostyšně zírat a bude menší pravděpodobnost, že mě u toho nachytá, když se bude koncentrovat na vaření.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem mu zapomněla poskytnout nějakou uspokojující reakci a že na něho právě teď asi koukám jako uslintaný šílenec, proto jsem se v duchu otřepala, zavřela pootevřenou pusu a polkla, načež jsem s co nejvíc odměřeným hlasem odpověděla: „Jasně.“

Snažila jsem se znít tak, aby na mě nic nepoznal, ale vzhledem k jeho pobaveným jiskřičkám v očích a toho, že zkroutil jeden svůj koutek rtů směrem nahoru, jsem usoudila, že se mi to asi moc nepovedlo. V duchu jsem si pleskla dlaní o čelo. Proč se před ním nedokážu chovat trochu důstojněji? Alespoň jednou.

„Doufám, že máš ráda těstoviny s kečupem,“ prohodil s uchechtnutím, když zamířil s taškou v náručí do jeho kuchyně, jež byla hned vedle obývacího pokoje.

„Dám si cokoliv,“ ujistila jsem ho. Upřímně jsem si ani neuvědomovala jakej mám hlad, dokud přede mnou to jídlo nezmínil. Momentálně bych byla schopna pozřít úplně cokoliv, co by mi dal na talíř. Styles se zarazil na prahu dveří a s překvapeným výrazem se na mě otočil. Znovu se projevila ta jeho nepředvídatelnost.

„Dělal jsem si srandu, nenechám tě jíst těstoviny s kečupem, proboha.“ Pronesl to tím způsobem jako by na tom jídle bylo něco špatného. Cítila jsem se kvůli tomu trochu nervózně, protože pro mě tohle jídlo představovalo stravu, která mě na kolejích udržovala před padnutím hladem. Navíc to bylo v podstatě jediné jídlo, které Ade dokázala připravit bez instrukcí, takže jsem si vždycky dala s ní, když se jednou rozhodla uvařit si něco k jídlu.