LXIV.

10.4K 972 144
                                    

Jayson (Úterý, 2.10., 16:44)

◼▪◼  

"Asi před dvěma hodinami jsem mluvil s Codym. A nevěřím mu jediné slovo, co řekl," oznámil Jayson Jade do telefonu, když mířil po ulicích Toronta do svého nového bytu. Jade si povzdechla.

   "Co ti zas napovídal? Už jste alespoň použili Skype nebo tě pořád nechce vidět?" zeptala se.

   "Jdu právě z práce, takže jsem mu jen volal. Ale videohovor nebude asi ještě hodně dlouho."

   "Chybíš mu a myslí si, že když tě uvidí, bude to ještě horší. Už tak celé dny chodí jako tělo bez duše a sotva se mnou mluví. Právě jdu k němu s hodně opožděným obědem, protože vsázím na to, že si zase dal jen na snídani čínskou polévku a pravděpodobně zmrzlinu."

   Jayson zabočil do další ulice. Už viděl park, za kterým se jeho byt nacházel. "Já truchlím naopak. Já ho potřebuju vidět. Taky mi chybí. Oba mi chybíte. Nemám se s kým bavit. Dneska jsem promluvil možná tak s jednou holkou, jejíž jméno si ani nepamatuju, ale dostala to druhé místo. Přijde mi divná."

   "A jaký máš pocit po dvou dnech v nové práci?" zeptala se Jade. 

   Jay pokrčil rameny, i když to nemohla vidět. "Zatím nijaký. Měli jsme jen milion přednášek o ochraně soukromí a tak. Prvního klienta dostanu až tak za měsíc, ale už teď nám platí i jen za ty přednášky. Fakt to tady vypadá jak práce snů."

   "Jsem za tebe ráda, Jayi," řekla Jade.  "Jen doufám, že budeš šťastný."

   Jay si skousl spodní ret. "Nějaký ten čas to bude trvat, ale snad budu. Až pomůžu mámě, budu."

   "Ani nevíš, jak ponuře tady je bez tebe. Ještě když se musím starat o to štěně, cos tady za sebou nechal," odfrkla si Jade. Jayson nakrčil obočí.

   "Štěně?"

   "Cody," vysvětlila se smíchem. "Je jak štěně, který jsi právě oddělil od mámy. Akorát že nekňučí, ale pohled má stejnej."

   "Přemluv ho, ať si se mnou zavolá přes kameru. Prosím," poprosil ji. "Chtěl bych ho vidět." 

   Jay si skousl ret. Opravdu doufal, že Codyho brzy uvidí, jelikož mu neuvěřitelně chyběl. Zjistil, že místo něj v noci objímá peřinu a párkrát se mu  už i stalo, že nevědomky uvařil pro dva místo pro jednoho. V takových chvílích se chtěl raději propadnout do země, aby nemusel snášet to, jak strašně se cítil.

   "Můžu to zkusit, ale nic neslibuju. Je to tvrdohlavé štěně," odpověděla Jade. Jayson si v hlavě dokonale dokázal představit její úsměv, který právě teď na tváři měla. 

   "Musím končit," pověděl jí, zatímco se rozhlížel přes silnici, aby mohl přejít k malému obchůdku, kde měl v plánu jít nakoupit. "Až k němu dojdeš, vyřiď mu, že mi chybí. Třeba se nade mnou slituje a zavolá mi přes kameru, když už to musím vyřizovat po tobě."

   Jade neodpověděla hned. Jakmile to Jay dořekl, uslyšel, jak Jade volá na Codyho, což nejspíš znamenalo, že došla do jeho bytu. Těch zavolání bylo ale několik. Ovšem Jayson neslyšel žádnou odpověď od Codyho.

   Jade si dala telefon zpátky k uchu. "Ráda bych mu vyřídila, že ti chybí, ale on sám chybí. Nebo alespoň není u sebe v bytě, použila jsem náhradní klíč. A to jsem mu volala, že přijdu, měl by tady být."

   "Cože? Vždyť jsem s ním kolem druhé mluvil a říkal, že nemá v plánu opustit byt dokud nebude muset zítra do práce."

   "Prostě tady není. Zavolám ti později, jo? Jdu ho najít."

Million ReasonsKde žijí příběhy. Začni objevovat