Možná-omyl a ještě devadesát osmkrát

*EPILOG*

*Valentýna*

Jakmile jsme se objevily před červeně nabarveným bistrem, zmocnil se mě neklid a zároveň úleva. Neklid, protože jsem se bála, že by si ze mne jen někdo střílel a úleva, protože ten člověk není natolik starý, aby vlastnil auto. Byl tu jediný dopravní protředek zaparkovaný v otevřené garáži, který patří Lorenzovi, majiteli bistra, a tak jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Budova je vyvýšená, takže jsme se společně s Krystal, která za mnou zvědavě chodila, vystoupaly po schodech nahoru.
Bistro je zařízené v retro stylu. Bílé kachličky a červené stěny. Stoly zamontované do země a červené sedačky, které vypadaly pohodlně i trochu zašle.
Jako první jsem si všimla u pultu Lorenza, který mě s úsměvem přivítal. Znám ho od táty, protože to byl jeho nejlepší přítel, než se odstěhoval do Skotska.
Bistro je ve tvaru L, takže jsem neviděla za roh, kde hrála hudba a někdo se smál. Zrovna když jsem se chtěla zaposlouchat, protože jsem měla podezření, že slyším více hlasů, než jeden, Lorenzo na mě promluvil.

„Dáte si něco?"

Objednaly jsme si u něj dva shakey, jeden čokoládový a druhý jahodový, a muž s tmavou pletí, kulatým obličejem, plnými rty a oholenými vlasy nám odešel připravit mléčný nápoj.

„Co tu děláme?" zeptala se mě Krystal a sedla si na stoličku u pultu.

„Počkej," řekla jsem ji a nadechla se, zatímco jsem slyšela smích. Rozhodně to nebyl jeden člověk.

Šla jsem pomalými kroky a zrychlil se mi tep. Měla jsem neuvěřitelně nepříjemný pocit v žaludku, což neznamenalo nic dobrého. Proto jsem se bála, co přijde. Místo, abych se stresovala toho, kdo je můj smskáč, tak jsem se bála, i když netuším - narozdíl od mého žaludku - čeho.
Zašla jsem za roh a okamžitě jsem strnula. Možná šokem, možná ohromením. Protože jsem objevila tu nejdivnější skupinku lidí jakou jsem mohla. Nejen proto, že jsem se tu měla sejít s člověkem, který mi posílal v létě sladké zprávy, ale proto, že tu byli zrovna oni.
Jako první jsem si všimla dvou sester s totožnými a pisklavými hlasy. Pohled jsem pak upřela na Scotta, který se s Konrádem něčemu smál. Ti dva seděli ke mně zády, zatímco Viktorie, kterou hladil Jackob po stehně, přímo naproti mne. Jackob byl moc zaujatý Viktorií, aby si všiml napůl zděšené a napůl překvapené osoby, ale ona si všimla.
Megan něco pošeptala Rachel a ta vyprskla smíchy.

„My to chcem taky slyšet!" prohlásit Scott.

Konrád zabubnoval prsty o stůl a Rachel se smála ještě více. Viktorie mi hledí dalších pár sekund do očí a když Konrád vstal, zvedl svou ruku s nápojem do vzduchu, tak prohlásil: „Na výhru!"

Všichni se začali zvedat kromě Viktorie, aby si ťukli a připili si. Ona místo toho zatahala Jackoba za ruku, aby zůstal sedět. Scott po ni hodil zvědavý pohled a Viktorie řekla: „Držte huby."

A pak se všichni podívali směrem, kam se kouká ona.
Na mne.
Konrád ze sekundy na sekundu zbledl a Scottovi vypadla sklenička z rukou. Rachel vypadala trochu opile, když se zasmála. Megan ji spražila pohledem. Jackob jen tupě zíral. On a Viktorie jako jediní sedí.
Ticho přerušovala hudba, která se linula ze starého přehrávače. Všichni na mě koukali a já myslela, že omdlím. Ani nevím proč, ale má bolest v břiše byla čím dál silnější a mé obavy taky. Připíjeli si na mne? Na to že si ze mě udělali srandu?

Jako první promluvila Rachel: „Alé! Kdopak to tu přišel!" Skoro se zajíkala smíchy.

„Drž hubu." řekla znovu Viktorie jako by si to k ní mohla dovolit. Nikdy jsem nevěděla, že jsou to přítelkyně. Že vůbec tahle skupina může tvořit přátelství.