Možná-omyl a ještě devadesát osmkrát

*ČAS*

*Valentýna*

V sobotu jsem se rozhodla zajít za Archiem do pizzerie. Nevěděla jsem, jestli tam bude, ale doufala jsem v to. A když jsem přišla dovnitř, zjistila jsem, že mé modlitby byly vyslyšeny. Byl za vysokým pultem a zrovna se bavil s nějakou brunetkou, co byla ke mně zády. Hned jsme zhodnotila její postavu a já se jako obvykle nedala srovnávat. Harryho pohled byl zaujatý a věnoval ji stoprocentní pozornost. Nejspíš to všechno vzal stejně, dostatečně v pohodě jako já, takže jsem se nebála tam k nim přijít a počkat, až si všimne, že tam stojím. Postavila jsem se kousek od ní a myslela si, že nějak zreaguje, ale on vnímal jen ji. Byla jsem dost blízko, abych slyšela kousek jejich rozhovoru.

Bavili se o škole. Nejspíš tu holku zná už dlouho. ,,Je to lepší než u nás? Lepší lidi, učitelé... holky?" zasmála se nejistě. Na to jak vypadala žensky, měla pisklavý a skoro až dětský hlas.

,,S ostatními se moc nebavím, ale když ano, tak jsou skvělí a učitelé nic necekli, takže taky fajn." věnoval ji úsměv, který jsem u něj nikdy neviděla. Byl to vzácný úsměv, jenže ona ho nebrala nevědomí.

,,A ty holky?" vyptávala se písklavě.

,,Nic moc." Jeho odpověď mě trochu vykolejila, myslela jsem, že ke mně něco cítí a když už, tak alespoň ochranitelské přátelství nebo touhu po hodné holce, ale jeho odpověď byla bez citu. ,,Chybíš mi." řekl ji a i když se netvářil, že to myslí vážně - čeho si zase nevšimla -, tak mě zasáhla žárlivost.

Nečekala jsem na její pískání a odkašlala si. Ta holka se na mě podívala a zhodnotila můj vzhled. Měla jsem rozpuštěné blond vlasy a normální džíny a triko. Nevypadala jsem hrozně, ale neměla jsem její trojky, velké boky a vypracovaný zadek. Neviděla ve mně žádnou hrozbu, což jsem samozřejmě věděla, ale její pohled mě frustroval.

,,Ehm," zasekl se Archie. ,,Ahoj, Valentýno." oslovil mě mým jménem, což jsem nebrala jako dobré znamení. Teď vypadal docela naštvaně. Nevím jestli proto, že mě viděl nebo že jsem je vyrušila.

Rozhodla jsem se mu to oplatit. ,,Čau, Harolde."

Ta holka těkala mezi mnou a Archiem, čehož si tentokrát nevšiml on. ,,Dáš si něco? Třeba šunkovou pizzu?" navrhl bezvýrazně a znuděně.

,,Dneska budu náročnější." usmála jsem se na něj nepříliš mile. ,,Chci s tebou mluvit." Přišla jsem k věci a to vykolejilo jeho. Holka se na něj koukla a chtěla slyšet odpověď stejně jako já. Záleželo na tom, koho si vybere.

Zaváhal jen chvilku. ,,Promiň, teď se tady s někým bavím. Jestli si nic nedáš, tak ti nemám, co nabídnout a měla bys odejít."

Málem jsem vykulila oči, protože mě doslovně vyhodil z veřejného místa, ještě navíc před tou atraktivní brunetou, ale já se ovládla. ,,A kdy můžu s tebou mluvit?" řekla jsem už přívětivě.

Omluvně se koukl na tu holku a pak mi řekl káravým hlasem: ,,My už nemáme o čem mluvit. Nemám zájem mluvit s falešnými lidmi. Měj se." Trochu mi to pripomnělo to, co se stalo v šatně u divadla. Otočil se zase na tu holku, která mě probodla pohledem vítězky a já začala červenat.

,,Měli by jsme si-"

,,Ne, už nikdy." řekl a já pochopila, že s ním ani nehnu.

Přikývla jsem, otočila se jako poražená a přitom jsem se cítila ublížená, a odešla jsem ven z pizzerie. Vydala jsem se cestou kolem školy, kterou jsme jednou spolu šli a já si nemohla pomoct - nejvíce mě na tom štvala ta bruneta. Kdo sakra je, aby mě takhle soudila?! Rozhodla jsem, že nemám čas a chuť cítit se ublíženě, a proto jsem se na tyhle pocity vykašlala a zaměřila se na zuření. Chystala jsem se odbočit do parku, jenže na mě zatroubilo auto. Na chvíli jsem se zlekla, že to je Darren, ale vevnitř jsem zaslechla ženský hlas. Nastoupila jsem si k Jane, která se po mém nástupu znovu rozjela a jela ke svému domu.

,,Co se děje?" řekla jsem s podtónem zahořklosti. Ne, ona není ta kvůli které jsi naštvaná, říkala jsem si sama pro sebe. Ona není příčinou, to ta nakrucovaná bruneta. Uklidnila jsem si hlas a zkusila to znovu. ,,Nějaké informace?"

,,Vlastně ano." řekla vážně a buď byla zatraceně dobrá herečka nebo si mé frustrace nevšimla. ,,Stěhuju se."

Tentokrát jsem se neudržela. ,,Cože?! Proč? To utíkáš?!" zarazila jsem se. ,,Utíkáte?" Přece jenom je to Jane McDowellová, mamka Gabriely. Začala jsem si připadat trapně, že jsem ji i minule tykala.

,,Vzhledem k tomu, co se stalo, mi můžeš klidně říkat Jane." trochu se zasmála a zatočila ke svému domu, kde vypnula motor a znovu nasadila vážnou tvář. ,,Chystám se s Darrenem rozvést. Ale než k tomu dojde, tak s ním nechci bydlet. Dům je jeho a já nemám žádné právo si ho nechat, ale později se určitě diskrétně domluvíme a už nebude v tomhle městě." Pak se zarazila. ,,A taky beru sebou Gabrielu." koukla se na mě s očekáváním.

Zarazila jsem se. ,,Cože?!" to bude asi moje nejpoužívanější slovo dne. ,,Cože?!" Zopakovala jsem. ,,Vždyť do konce roku nezbývá ani čtvrt roku! Kam bude chodit? Má tady kluka! A přátele! Hraje v divadle a dokonale se na tu hru hodí! Nemůžete ji jen tak odvést..., nemůžeš." opravila jsem se. ,,Do háje Jane, rozvod a stěhování je jedna věc, ale zatáhnout do toho vaše dítě?!"

Tvářila se vážně a klidně, stejně takový byl i její hlas. ,,Právě proto, že je naše dítě, znamená, že je do toho zatažena a právě proto, jak se chová, nemluvně o tom, že povzbudila by ji její role, ji změna prospěje."

Zamyslela jsem se, i když jsem byla naštvaná, ale měla pravdu. Gab se někdy chovala jako mrcha a změna prostředí a důrazné zacházení, které ji mohla zaručit jen její matka, ji prospět mohlo. Pár minut jsem mlčela a sama jsem byla překvapená, že s tím souhlasím.

,,Dobře," řekla jsem. Hluboko jsem se nadechla a vydechla, přičemž jsem měla zavřené oči a snažila se celkovou zuřivost potlačit někam pryč. Když jsem už byla přesvědčená že nevybouchnu, promluvila jsem znovu. ,,Jak dlouho asi trvá rozvod?"

,,Přibližně rok." řekla a já zaúpěla. ,,Vyřizuje se tam hodně věcí a taky soudy..." zamyslela se a já se pokusila znovu uklidnit. Třeba naše vztahy za ten rok vychladnou. ,,Ale neboj se, může se stát milion věcí. Třeba se na konci prázdnin s Darrenem domluvíme a my se přestěhujeme zpátky."

Nádech, výdech Woodsová. Tohle zvládneš.

,,A už jsi to Gab vysvětlila?"

Zase ten vážný výraz. Po dnešku ho asi budu nenávidět. ,,Ne, až všechno bude v pořádku a klidné, tak ano. Teď bych ji to nerada říkala, chtěla by tu zůstat a vím, že to chceš taky, ale prosím. Dej tomu všemu čas." Zase se zamyslela, ale tentokrát jen na chvíli a pak dodala: ,,Dost času.".

#YouAreAllStillInMyHeart