Možná-omyl a ještě devadesát osmkrát

*POZŮSTATKY*

*Valentýna*

Ať už mám za sebou několikátou pařbu, tak mě pokaždé překvapí, kolik lidí se do jednoho domu vleze. Překvapí mě, kolik chlastu se vypije a kolik peněz se za tohle všechno utratí. Tahle chodba je úplně prázdná, ale za to ložnice plné. Někdo usnul hned za dveřmi, někdo s někým leží v posteli a jak jsem usoudila, v ložnici Jackobových rodičů, ležela skupina holek s pozvracenou přikrývkou. Nádhera.
V prvním patře Sasha nikde není. Projdu i přízemí, kde mě Erik probodne skeptickým pohledem, ale stejně ji nepřestanu hledat. To že by Sasha odešla, mi přijde stejně neuvěřitelné jako kdybych měla šanci na naléznutí klíčku Erikových pout.
Když se kouknu do suterénu, který zůstal po mém odchodu prázdný a nikde ji nenajdu, tak se rozhodnu vydat dozadu na zahradu. Otevřu dveře, které mají rozvyklanou kliku a všimnu si stoupajícího cigaretového kouře.
Jenže tohle není Sasha. Ani Viktorie. Není to nikdo, kdo by, podle mě, mohl mít tušení, kde se Sashiné tělo s duší právě nachází.
Předemnou totiž stojí Konrád.
Konrád, který jakmile uslyší zaklapnutí dveří, se na mě otočí a usměje se tím svým typickým Konrádovským způsobem, co ve mně probudí několik pocitů zároveň. A protože jsem tolik vykolejená z toho, že přede mnou stojí Konrád z masa a kostí, že to není jen přelud z látek, které jsem včera pozřela, tak nedokážu přijít na to, co přesně se se mnou děje.
Široce se usměju. Udělám jeden rozvážný krok k jeho tělu oblečeném v černé a když se na mě stejně široce usměje i on, tak se skoro až rozutíkám k jeho náruči. Jsem strašně moc ráda, že ho vidím a obejmu ho tak zbrkle, že nás málem povalím ze schodů, ale Konrád se udrží a pevně mě stiskne.

„Je tady Megan! Přistihla jsem ji jak si psala s Konrádem. A zjistila jsem, kde je!" řekla včera Gabriela, než nás vyrušila Robyn.

„Jak se jmenuješ?" ptala jsem se ho v noci.

„Myslel jsem, že mě znáš." zasmál se mi.

„Jsi jen podělaná halucinace."

„To beru jako lichotku."

„A já jako sžírající svědomí."

Byl to on. Určitě to byl on. Pamatuju si jeho hlas u vůni dokonale na to, abych si byla jistá jeho přítomností. Nebavila jsem se několik hodin sama se sebou. Byl se mnou Konrád. Když si to uvědomím, na chvíli se zaseknu, protože to nemění nic tom, že si nepamatuju, co jsme dělali.

„Chybělas mi." zašeptá mi do vlasů a všechny mé obavy ohledně dalšího podvodu jsou pryč, protože přesně toto jsem chtěla slyšet. Tak moc, že ho stisknu ještě víc a on přiškrceně řekne: „Chápu, já tobě taky."

V tu chvíli naše rozhádání je pryč. Zmizelo to stejně rychle jako se to napravilo mezi mnou a Gab. Nemyslím si, že se s Konrádem ještě někdy budeme bavit tak moc jako jsme se bavili, ale aspoň vím, že jsem mu chyběla (on to řekl!!!) a že mi odpustil. A že já odpustila jemu.
Můžeme začít znovu třeba jako potkávající se staří známí na chodbě školy, budeme se normálně zdravit a když bude nějaký den Gab chybět ve škole, tak si s ním třeba i sednu na oběd. Všechno se nevrátí do starých kolejí, ale ten překypující vztek, který ve mně vyvolával je zapomenut díky skoro uběhlého měsíce bez jediné hádky.
Někdy stačí málo, aby jsme se udobřili s těmi, které jsme na pár sekund v našem životě chtěli nejraději vykuchat příborovým nožem.

***

Další den jdeme já a Erik, který se dostal z vězeňského sevření pomocí Konráda, znovu k Jackobovi domů, ale tentokrát úplně s jiným úmyslem než minule. Jeho matka a otec přijedou domů v neděli, což je zítra a on potřebuje vrátit dům do původního stavu. Přišlo tu pár lidí mu pomoct stejně jako jsme se rozhodli my dva s Rikym. Pár kluků ze střechy sundávají alkoholovou vaničku, která se tam dostala neznámo jak. Někdo leští zrcadla a umývá nádobí. Jackoba potkáme na verandě, jak se snaží přimontovat lavičku zpátky k podlaze.

„Nechápu, kdo to mohl vyrvat!" říká si sám pro sebe. S Erikem se na sebe s pobavením podíváme. „Jaký zkurvysyn to-"

„Ahoj, Jackobe." pozdravím ho dřív, než si stihnu poslechnout jakoukoliv další urážku směřenou ke Konrádovi.

Konráda jsem od toho dne neviděla. Pomohl mi s Erikem a pak nás odvezl domů. Mamku jsem potkala na chodbě, kde zrovna telenovala. Řekla mi: „To je jen hovor z práce. Za chvíli si popovídáme o tvém pozdním příchodu, děvče.", k tomu rozhovru nedošlo, protože se další tři hodiny vybavovala s hovorem z práce, který jednou oslovila Lucasi. Určitě z práce, jasně, mami. Celý den jsem proležela buď ve vaně nebo v posteli. Večer jsem napsala Gab, která se se mnou domluvila, že se uvidíme v neděli, aby mi všechno pověděla. A taky mi napsal Konrád.
Zítra natírání Jackobova domu?
A tak tu stojím s kbelíkem žluté barvy, aby jsme zamalovali pozůstatky tipání cigaret.

„Byla bys úžasná, kdyby jsi to přetřela." řekne Jackob unaveně. „Fakt díky."

„Nemáš zač," odvětím mu mile.

„Neviděla jsi náhodou mou holku?" rozhlédne se kolem sebe Jackob, který se už nevěnuje lavičce, ale nám.

„Myslím, že je vevnitř." ozve se Erik.

„Díky," řekne a zmizí.

„Pokud to není stejný odstín-" začnu, ale vyruší mě jeho známá vůně. Vím, že je to Konrád ještě dřív než promluví.

„Kdyžtak mám zálohu."

Otočím se s úsměvem na tváři a Konrád na mě mrkne.

#urasimh