Možná-omyl a ještě devadesát osmkrát

*MEDVĚD AUGUSTÝN*

*Valentýna*

Uběhlo už pět dní od toho, co Archie odjel a já mu každý večer poslušně volám a přestože si stěžuje a neustále opakuje: „Satane! Odstup! Tohle už nikdy nechci vidět.", tak mu každé ráno posílám svou rozespalou fotku. To dnešní mě od něj přivítala zpráva, kde stojí:
Dobrý ráno, krásko.
Dobrý, dobrý.
Aspoň projev trochu nadšení!
Dobrý, dobrý!
To jsi po ránu vždycky tak toxická?
Jen když mě probudí zvonění telefonu, které mi připomíná zvuk budíku do školy.
Archie mi na to odepíše: Co budeš dneska dělat?, ve chvíli, kdy mi přijde zpráva od Konráda.
Otevři okno.
Kouknu se k místu, kde jsou zatáhnuté záclony a jakmile je oddělám, zapištím, protože se leknu Konráda sedícího na střeše domu.
Poprvé na něm vidím bílé triko.

„Jsi blázen?" vyhrknu.

„Klídek, Woodsová." zasměje se mi. „Neozvala ses, tak jsem si říkal, že se stavím."

„Normální lidi chodí dveřmi." řeknu a posunu se, aby mohl vlézt dovnitř.

„Nejsem obyčejné chodící tělo na tomto světě."

„Jsi fakt neobyčejně egoistickej." usměju se a pozoruju Konráda, který se prochází po mém pokoji. Až teď mi došlo, že je tu poprvé. „Na co se díváš?"

Konrád ukáže na zrcadlo, kde je slovo Zázrak, které tam před skoro dvěmi týdny napsala Gab rudou rtěnkou. Konrád se mě nezeptá, co to znamená a pokračuje dál v prohlídce mého pokoje. V duchu prosím veškeré Bohy, aby nepřivedly mou matku do pokoje, protože by ji přišlo více než zvláštní vidět existující postavu Konráda v mé ložnici.
Odejdu od otevřeného okna a sednu si na postel.

Konrád se za mnou podívá a zeptá se: „Co to je?"

„Jmenuje se Augustus." řeknu a podám mu mého plyšáka. „Dostala jsem ho k devíti od táty." pokrčím rameny.

„To je medvěd?"

„Hroch!" řeknu ublíženě.

„Promiň, Augustýne." Řekne plyšákovi.

„Augustus." opravím Konráda, ten přistoupí k mé poličce s několika knížkama a vytáhne Na Větrné hůrce.

„Na chvíli přestala plakat a prohlížela si ho pohledem plným úžasu a hrůzy, potom však propukla opět v nářek." cituje Konrád zatímco si prohlíží obálku knihy. „Učinila jsem jeho pochybnostem přítrž, když jsem se náhle zatvářila opět vážně a sdělila mu, že chci, aby odešel, protože jsem přišla za Lintonem a ne za ním." Pak Konrád knížku otevře a zase zavře. Vrátí ji na poličku a podívá se na mě. „Vstávej, Woodsová." řekne mi s úsměvem. „Jdeme ven."

PN! Jdu s Konrádem ven a nevím, co mám říct Archiemu. Naťukám a pošlu zprávu Gab.
Buď pravdu nebo lež. Podle toho jak se věci budou vyvíjet, ne?
Ty zatracená mrško, řeknu si v duchu. Btw. PN už není cool.
Pak pošlu zprávu i Archiemu: Později ti zavolám.

***

Konrád a já se právě procházíme parkem. Pořád mění směr, takže nedokážu odhadnout, kam to máme namířeno a on mi to nechce říct. Nechce mi říct nic. Nemluví o tom, kde byl a proč odjel. Nechce mi říct, co tam dělal a proč se vrátil, když měl přijet až za měsíc.
Ale i přesto mi něco řekl: zítra odjíždí ráno zase pryč.

„Víš, že je to nefér?" kouknu se na něj. Do očí mu padají černé vlasy, které se lesknou na slunci.

Koukne se na mě a zeptá se: „A co?"

„Potkám tě asi po měsíci na párty. Myslela jsem, že mám halušky. Pak zjistím, že ne a ty mi neřekneš, co jsem dělala tu dobu, co jsme byli spolu. Pak mi napíšeš, jestli spolu nebudeme natírat Jackobův barák a celou dobu vtipkuješ. Týden se neozveš. A když už se objevíš u mého okna, tak mě vytáhneš ven, abys mi řekl, že zase odjíždíš." řeknu žertovně, ale v každé tečce za větou je čím dál více vážnosti.

Konrád se zasměje. „Viděl jsem tě, jak jsi byla opřená o zeď." začne. „V té místnosti, kde Scott přinesl kulečník."

„To byl Scott?"

„No, určitě to bylo více lidí, ale je to na Scotta."

Zašklebím se.

„Yenna a Will tam spolu píchali. Stál jsem v rohu a pak jsem si tě všiml. Vzal jsem tě pryč, protože jsi vypadala, že budeš zvracet. Byl jsem s tebou asi dvacet minut. Pak jsem tě odnesl zpátky, kde jsem tě našel."

„A prostě jsi odešel?" řeknu nevěřícně.

„Chtěla jsi to." Překvapeně se na mě podívá jako bych to přece měla vědět. „Křičela jsi, abych tě odnesl zpátky a odešel. Abych s tebou nebyl sám v jedné místnosti a sebral se. Tak jsem nebyl a odešel jsem."

Snažím se vzpomenout na to, že bych něco takového udělala, ale mám okno. „Kde jsme byli?"

„Venku. Vzal jsem tě na terasu k těm lavičkám. Sedla sis a bylo ti strašne špatně. Začala jsi brečet a pak jsi rychle běžela k zábradlí a vyzvracela ses na trávu."

„Počkej, počkej." skočím mu do řeči. „Já běžela?"

„No," řekne pomalu. „Jednou jsi zakopla a chvíli jsem si myslel, že sis zlomila vaz, ale pak ses po čtyřech doplazila k tomu zábradlí. Chytila ses ho, vytáhla se nahoru a začala jsi zvracet."

„Už se radši nebudu na nic ptát." řeknu a on se zasměje. „Pokračuj," pobídnu ho.

„Vzal jsem tě do koupelny, kde ležela Gab a přiměl jsem vás, aby jste se opláchly. Když jsem vás šel zkontrolovat, bavily jste se spolu a vypadalo to, že jsem vás vyrušil. Potom jsi na mě začala křičet, abych tě odnesl zpátky, tak jsem tě odnesl."

„A co jsem dělala teda dalších čtyřicet minut?"

Pokrčí rameny. „Netuším,"

„Kam jsi šel, když jsi mě odnesl zpátky?"

Konrád se na mě typicky zašklebí. „Nebuď zvědavá, Woodsová."

#urasimh