Tarzan✔

1.

Kdo by to byl řekl. Právě sedím u stolů svědků a poslouchám přípitek novomanželům. Bože, o čem to ta kráva mluví. Nějak jsem zaspal čas, Kyle si v hlavě vedl dialog. Rozhlížel se kolem sebe. Díval se na všechny ty odporně šťastné obličeje. Nejednou se mu zvedl žaludek.

„Kyle, jsi na řadě," drcla do něj postarší dáma. Uvědomil si, že právě přišla jeho chvíle. Ale jak má být pozitivně naladěn, když se mu právě oženil nejlepší kamarád? Samozřejmě, že mu přál štěstí, ale ne až takové, protože mu došlo, jak moc se věci změní, a vlastně i změnily. Už třetím rokem je Brian zamilovaný do Kelly, a jako by to nestačilo, ještě ji nabouchal. Před pár hodinami, si řekli své ano a navěky, což znamenalo, že Kyle ztratil svého parťáka.

V podnapilém stavu se postavil a příborem zacinkal do prázdné sklenky. Uculil se a ukázal na ni.

„Je prázdná, asi bych ji měl dolít," odložil ji a začal pohár plnit předraženou tekutinou. „Sakra, přelil jsem to." Kelly se podívala na Briana stylem, aby něco udělal. Za nic na světě nechtěla, aby její den zničil opilec. Brian jen pokrčil rameny a dotknul se její ruky, aby ji uklidnil. Nepomohlo to. „Takže, Já, jakožto svědek," zakymácel se, „teď přednesu přípitek. Briane, pamatuješ si ještě na to, jak jsme ojížděli jednu frndu za druhou? A jakej z toho byl požitek? Vážně jsi připravenej na to, strkat ho do jedný díry celej život? Jako fakt?" zapřel se jednou rukou o stůl a pozvedl obočí. Kdyby věděl, jak to s Kelly dopadne, nikdy by mu neřekl, ať dá svým pocitům volnost. Myslel si, že ho časem přejde.

Všichni hosté zděšeně vydechli a něco si šuškali mezi sebou.

„Kámo, jsi na mojí svatbě, takže si piš, že mi tohle vůbec nevadí. Jediné, co mi vadí, jsou tvoje kecy," Brian se pousmál, v očí měl vztek, který se mu snažil vypálit do mozku.

„Řekni mi proč. To už s tebou nemám počítat na mejdany, nikdy se mnou nezajdeš na striptýz?"

„Ne, Kyle, to skončilo. Je nám třicet, a pokud ti vadí, že jsem se oženil, tak bys měl odejít." Brian už toho měl dost. Musel něco udělat, aby se Kyle nerozjel ještě víc.

„Tys mi ho ukradla," vzpřímil se a ukázal na Kelly.

„Kyle!" hlasitě ho napomenul Brian. Pak něco pošeptal Kelly a šel k němu. „Tak to by stačilo, kámo. Máš docela upito," chytil ho za ruku a snažil ho odtáhnout, ale Kyle se mu vysmeknul.

„Já sám, vole. Já sám," natáhnul ruce, jako že to zvládne. „To je dobrý. Hodně štěstí," poplácal ho po rameni a odešel.

„Kyle, počkej," marně už na něj volal. Bylo mu líto, že to Kyle vidí takhle. On ho přeci nezastínil, ale taky už chce žít jako dospělý. Je mu třicet a čeká dítě. Právě se oženil se ženou svého života, tak proč tu radost nemůže sdílet s ním.

****

Kylovi asi vypověděl mozek službu, protože si právě sednul do svého auta a odjel. Kupodivu nikoho nenaboural a ani moc nekličkoval.

„No jo, on se oženil. Přejme mu štěstí," řekl ironicky s napil se piva. „Sobec jeden. Na co by myslel na kámoše, který s ním vyrůstal," dupnul na plyn a zahnul vpravo, až zadní část vozu hodila smyk. Jel rychleji a rychleji. Slunce už pomalu zapadalo, takže viditelnost byla horší. Náhle za sebou zaslechl policejní sirény. Otočil se, a to neměl dělat. Když se vrátil zpátky, sjel ze silnice na chodník, kde naštěstí nebyli lidé. Jelikož jeho smysly utlumil alkohol, napral vůz rovnou do sloupu. Než se stačil vzpamatovat, vyletěl airbag, zlomil mu nos, ale zachránil život. Naprosto omráčený zvedl zrak.

„Ani hnout!" mířil na něj zbraní.

„Dobře," zamumlal a nechal hlavu spadnout na volant do bílého, polovypuštěného povlaku.

****

Probudil ho řev. Ležel v nemocničním pokoji. Natočil hlavu a všimnul si policisty, jak si čte dva týdny starý tisk.

„Co se stalo?" z vlastního dechu se mu zvednul žaludek.

„Hodně věci," pousmál se. „Řízení vozidla v podnapilém stavu. Ujíždění před policií. Veřejné ohrožování a majitel toho sloupu po vás chce uhradit škodu," přeložil noviny v půl. Zdálo se, že se dobře baví. „Jo, a váš otec vyřizuje vaše propuštění." Kyle vykulil oči. Jeho otec? To musí byt dost velký průser, když je tu sám velký Adrian Silváno.

„Sláva, už jsi vzhůru." My o vlku a vlk před dveřmi, s kterými zrovna pořádně třísknul. Mračil na něj husté obočí, pod nímž se hněvaly hnědé oči. Jako správný Ital měl ostře rysy v obličeji a perfektní husté vlasy v barvě noci.

„Jaká to pocta, otče," řekl s nádechem sarkasmu.

„Přijel jsem ti pomoct, ale pak jsem si řekl, že si trest zasloužíš, takže nic. Hele, už musím jít, za hodinu mi letí letadlo," vyhrnul si rukáv šedivého saka a podíval se na hodinky.

„Jasně, jako vždy. Pozdravuj mámu," otočil hlavu, aby ho neviděl.

„Radši ne, kdyby věděla, že jsem tu byl, vyptávala by se a já už se nedokážu koukat na její zklamání, když poslouchá všechny tvé průsery. Měj se," kývnul na pozdrav a odešel.

„Jó, ty taky," šeptl. „Zklamání, to určitě," on věděl, co je v jejím životě číslo jedna a on to rozhodně nebyl.