Je to jen hra✔️

•61•

Jdu domů. Je kolem jedenácté večer a já se chci dostat co nejdříve domů, protože jsem už vyčerpaná. Zkrátím si proto cestu polem a následně lesem. Když jsem vstoupila do lesa, uslyšela jsem za sebou lámání větvičky, tak jsem přidala do kroku.
Lámání nepřestávalo a stále se přibližovalo. Rozběhla jsem se, jak jen jsem mohla. Pálily mě plíce, ale nehodlala jsem zastavit. Stále jsem za sebou slyšela kroky. Trochu se vzdálily. Nedokázala jsem popadnout dech, tak jsem se schovala za strom. Zhluboka jsem se nadechla a potají vykukovala za sebe. Lámání ustálo. Trochu jsem si oddechla, ale stále jsem měla upřený zrak do temnoty v dáli lesa.
Z ničeho nic jsem uslyšela zlomení větvičky těsně u mě. Otočila jsem zrak zpátky, a než jsem stačila cokoliv udělat, ohmatávaly mě silné paže. Někdo mě líbal na krku a snažil se strhnout mikinu. Křičela jsem jako o život, i když tady nikdo než já a neznámý, nebyl. Bránila jsem se, kopala, ale nepomáhalo to. Moje mikina byla roztrhaná na zemi a ruce neznámého putovaly po mém těle a snažily se sundat i ostatní. Kopala jsem, i když mi už docházely síly. Stále jsem cítila drsné polibky na mé tváři, rtech, krku...Měla jsem nepopsatelný strach. Kousla jsem neznámého do ruky a následně se mi podařilo ho kopnout na citlivé místo.
Pustil mě a svíjel se v bolestech. Opět jsem se rozutekla s brekem, panikou a strachem. Byla jsem dezorientovaná a vystrašená. Běžela jsem a neuvědomovala si, kam. Opět jsem slyšela za sebou ty kroky a tentokrát i křik, který jsem nevnímala a utíkala dál. Pryč odsud. Kroky se přibližovaly a opět mě chňaply ty ruce. Vzala jsem ze země rychle klacek a zapíchla ho neznámému do ramene. Udeřil mě pěstí do břicha a já spadla na zem. Během ani ne vteřiny byl nade mnou a strhával ze mě oblečení. Na zemi jsem nahmatala něco tvrdého. Kámen. Vzala jsem ho a ze všech mých zbylých sil neznámého udeřila do hlavy. Sesunul se vedle mě a zůstal v bezvědomí. Vstala jsem a pokusila se běžet. Brečela jsem, křičela, třepala se... Přes slzy jsem už neviděla na cestu a zakopla o kořen stromu. Spadla jsem a svíjela se v bolestech opět. Bolela mě nehorázně noha a břicho. Nevěděla jsem, co mám dělat a stále jsem brečela. Chvilkami jsem se plazila a chvilkami zůstala ležet. V bolestech, v šoku, dezorientovaná, s neustávajícím brekem a křikem, strachem bez pomoci...

„Nik, vzbuď se, prosím!" slyším hlas a cítím na sobě silné paže. „NE! pusťte mě! já nechci, já už nechci!" křičím a bráním se. Slzy mi stékají po tváři a odmítám otevřít oči. „Niky, to jsem já, Dylan, prosím, otevři oči, podívej se na mě, byl to jen sen." slyším až moc známý hlas. Trošku se uklidním a otevřu oči. Dylan. Okamžitě jsem se přestala bránit a vrhla se mu kolem krku. Objala jsem ho co nejpevněji a brečela dál.

Stále si pamatuji každý detail toho dne, každé místo, kde se mě ten neznámý muž dotýkal. Cítila jsem nehoráznou bolest v srdci, které jsem cítila tlouct až v krku. „Já už nechci, už nechci." šeptala jsem stále dokola a více ho objala, že už to snad ani nešlo. „Klid, jsem tu s tebou, princezno. Umačkat mě nemusíš, protože kyslík potřebuju, ale jinak mi to nevadí." slyším ho se uchechtnout a já se tiše zasměju a stisk uvolním. Najednou, jako bych se probrala úplně. Začínala jsem si uvědomovat, co se kolem děje a styděla se, že jsem před chvilkou mlátila Dylana a křičela. Počkat... kolik je vlastně hodin?!

„Kolik je hodin?" zeptala jsem se a popotáhla. „Budou tři ráno." odpověděl tiše a dál mě hladil na zádech. „Promiň, že jsem tak vyváděla, mlátila tě a vzbudila tě tak brzo, moc mě to mrzí." zašeptala jsem a slzy mi zase padaly po tvářích. „Neomlouvej se, lásko, měla jsi špatný sen a to se občas stane každému." řekl a políbil mě do vlasů. Jenže to nebyl jen sen, byla to skutečnost, jen kousek mé minulosti, která mě pořád trápila. „Jenže ty víš, že to není jen sen." popotáhla jsem. Cítila jsem, jak se jeho tělo napjalo, hned poté, co jsem to řekla. „Ano, už jsi mi to tehdy říkala." povzdechl si. V jeho hlase šla slyšet bolest, jak by za to mohl on. Podívala jsem se na něj, všimla jsem si, že se mu po tvářích kutálejí slzy jako mě. „Zlato, co je?" zeptala jsem se ho. Měl bledý výraz, bolest a smutek v očích, také slzy na tvářích, které jsem mu hned poté setřela. „Nic, jen, že to pro tebe muselo být opravdu hrozné, nejraději bych tomu kreténovi rozbil hubu." řekl nepřítomně a přitáhl si mě k sobě blíž. Byla jsem ráda, že byl u mě, že se o mě bál. „Bylo, ale už to je dobrý, nemám ty sny tak často, jako kdysi." zamumlala jsem mu do hrudi, dostal jsem od něj pusu na líčko. „Ale i tak tě to trápí, princezno, mně se to moc nelíbí." zašeptal mi do vlasů. Měl pravdu, ty sny mě trápily, jako nic jiného, co se mi stalo, ale tohle se mi stalo asi před dvěma lety. I přes to, to pořád moc prožívám, vzpomínky na ten den mě moc bolí. „Já vím." povzdechla jsem si. „Neboj, nic se ti už podobného nestane, budu si tě hlídat, i kdyby mě to mělo stát život." tohle mě zahřálo u srdce, tohle se mi na něm líbilo. Byl starostlivý prostě úžasný. „Proč?" zeptala jsem se ho i přes to že jsem to tušila. „Princezno, to je prosté." odmlčel se na chvíli a dodal. „Protože tě miluju." nahnul se ke mně a něžně mě políbil. „Taky tě miluju, děkuju, že to vše pro mě děláš." zašeptala jsem a okamžitě jsem ho objala. Okamžitě jeho stisk zesílil. Byla jsem strašně ráda, že ho mám. Ještě jsme si chvíli povídali, snažil se mě ještě uklidnit, což mu jako vždy šlo.

Nevím, kolik času uběhlo mezitím a ani nevím, jak jsem usla. Ležela jsem vedle Dylana a tiskla se k němu. On mi mezitím vyprávěl nějaký příběh o Poseidonovi a moři. Bylo to uklidňující a netuším, jak vymyslel něco takového, ale byla jsem ráda. Pomalu jsem usínala a zároveň se snažila pochytit každé jeho slovo, dokud jsem neupadla do spánku úplně.