Je to jen hra✔️

•31•

Tentokrát mě před školou zastavil Ben a já byla moc ráda, že jsem ho nemusela hledat. ,,Ahoj, Nik, no víš, jak jsem se ptal na ten dnešek?" hned začal, když jsem stála u něho.
,,Ahoj, no jo." řekla jsem tázavě a čekala, co řekne. ,,Chci se omluvit, nakonec nemůžu, protože musím jet s rodiči něco zařídit. Promiň, ale mohli bychom jít někdy příště..." pokračoval, ale já se zadívala za něho, kde šel Dylan s nějakými kluky. Něčemu se smáli, když se podíval mým směrem, tak jsem se mi stáhl žaludek a zamrazilo mě. Nejdřív se zamračil, a pak se ale na mě usmál. Proč se usmál...
Mihla se mi myšlenka hlavou.
Musela jsem zase dávat pozor, co říká Ben, tak jsem se na něho podívala a jen přikyvovala. ,,To je dobrý, já dnes stejně nemůžu, někdy příště teda." odpověděla jsem a vyrazila ke skříňce.

Vytáhla jsem si z ní věci a ještě rychle napsala mamce zprávu.

Mami, mám čas, takže si můžeme někam zajít :)

Schovala jsem mobil a nemohla jsem se neusmívat.
,,Co tě tak rozveselilo? Snad ne já." namyšleně se na mě zazubil. Jen jsem protočila očima a šla směrem do třídy.
,,Ale no tak, byl to jen vtip." slyším za sebou Dylana, který je najednou vedle mě. Neodpovím a přidám do kroku.
,,Vyhýbáš se mi?" Zastaví mě a já nevěděla ani, co říct. Vyhýbám se mu?
,,Nevyhýbám." řekla jsem jednoduše s kamennou tváří, ale hlas jsem trošku rozklepaný měla. Vadí mi, že když je někde poblíž, tak mám strach a nejraději bych se šla schovat do nejbližšího kouta. To přece nejsem já, a navíc...pořád má o mě sázku a já mu to jen tak nedaruju...

,,Ale ano, vyhýbáš." řekl zase s tím svým úšklebkem...
,,Nevyhýbám se ti, jen mám chuť hrát pantomimu." odbyla jsem ho menší lži a sedla si vedle Lory.
,,Čau holka, zase ses chytla s Barnesem?" Uchechtla se a já jen protočila očima.
,,Nic nového." řekla jsem s falešným úsměvem a zadívala se ven z okna.
Nejraději bych někam utekla a chtěla být sama, ale jaksi tomu brání škola, rodina, kamarádi.... Prostě všechno.
,,Proč tě sleduje Dylan, jako kdyby tě chtěl zabít?" Pošeptala Lora a já se koutkem oka podívala přes rameno na něj. Naskočila mi husí kůže a zamrazilo mě na zádech. Dívá se na mě tak vražedně... Co jsem mu udělala? Přece pár slov ho nemohlo naštvat tak moc, aby měl chuť mě rozporcovat ne?
Odvrátila jsem zrak a snažila se ignorovat jeho pohled. Bylo mi mizerně i bez něj...
,,Nevím, co má za problém." pokrčila jsem rameny a počítala minuty a sekundy do začátku hodiny.
Konečně zvonek...
Věnovala jsem pozornost učiteli, ale absolutně nic jsem si nedokázala zapamatovat, ani poslouchat ho. Nešlo to. Cítila jsem na sobě pohled. Jeho pohled. Mučilo mě to tak neskutečně, že mi vážně nejspíš začíná hrabat...

Minuty ubíhaly a konečně opět zazvonilo na přestávku. Beze slova jsem vstala, a co nejrychleji šla pryč. Zalezla jsem si do šatny tělocviku a schovala se do rohu.
Nic nešlo slyšet kromě mého dechu. Co to sakra se mnou je? Jsem vážně už blázen...
Bouchala jsem se pěstí do čela a najednou mi utekla slza z oka a putovala po tváři pryč. Vážně teď brečím? A kvůli čemu?

Seděla jsem tam jako tělo bez duše asi patnáct minut a bylo mi celkem jedno, že už hodina dávno začala. Vzala jsem si svoje věci a vyšla z šatny a následně i ze školy. Šla jsem kolem parku, až jsem nakonec skončila u lesa. Před lesem jsem se zastavila a dívala se do něj.
Začaly mi přebíhat vzpomínky před očima a všechna ta bolest. Bolest způsobená jednou jedinou osobou, která mi tu noc ublížila, a zničila mě.

Zhluboka jsem se nadechla a vešla do lesa. Šla jsem rovně a pořád si říkala, že to je dobrý, nikdo tady není. Nemůže se mi nic stát...
Šla jsem dál, a když se přede mnou objevila překážka, změnila jsem ihned směr. Nevím, jak dlouho jsem šla, ale zdálo se mi, že ten les nemá konec. Asi hodinu jsem bloudila po lese a začínala jsem mít čím dál větší strach.
Co jsem to sakra udělala? Proč jsem vůbec do toho pitomého lesa šla? A kudy jsem přišla? Kam mám jít? Co dělat?

Začalo se mi opravdu špatně dýchat, jako už dlouho ne. Prohledávala jsem si batoh ve snaze najít tu blbou krabičku. Nemohla jsem už skoro dýchat, každý nádech byl těžší a těžší. Ucítila jsem v kapse batohu to, co jsem hledala. Pěkně dlouhou dobu jsem ji neviděla, ani si nevzpomínám, kdy naposledy. Konec jsem si dala do pusy a zmáčkla.
Konečně se mi z části ulevilo. Astma... Nikdo by to do mě neřekl že? Nikdy nemívám záchvaty astma...Nebo spíše už dlouho jsem žádný neměla, myslím, že naposledy, když.....No, je to hodně dlouho.

Vyčerpaně jsem si sedla k nejbližšímu stromu a opřela se o něj. Jsem v koncích vážně...Nevím, kde jsem, jsem unavená, vystrašená, bezbranná... Podívala jsem se na telefon a rozbušilo se mi srdce. Vybitá baterie?! To snad ne...
Rychle jsem vstala a snažila se určit směr, kterým jsem přišla...bohužel jsem hodně špatná na zapamatování cesty, takže to bylo k ničemu. Rozběhla jsem se jednoduše nějakým směrem ve snaze, že najdu cestu zpátky, ale marně.
Nic jsem nevnímala a jen běžela dál. Nic mi nepřišlo povědomé, všechno se zdálo být stejné...Najednou se mi noha zaklínila nejspíš do větve a já spadla. Udeřila jsem se do hlavy o něco tvrdé, ale neměla jsem sílu se podívat, o co. Ostrá bolest se mi rozléhala po celé hlavě. Točila jsem se a byla dezorientovaná. Byla jsem hrozně unavená a neměla ani sílu na to se hnout. Samovolně se mi zavřely oči a já omdlela.