Je to jen hra✔️

•43•

Píp, píp, píp...

Nic otravnějšího než budík neexistuje... Počkat budík?! Však je víkend. Vstala jsem a vypla ho.
„Zase jsem ho zapomněla vypnout," povzdechla jsem si a podívala se z okna, „Ó můj bože, ono sněží. Je konec listopadu a sněží. To se snad nikdy nestalo." radostně jsem vydechla a v pyžamu vyběhla z pokoje. Když jsem seběhla schody, tak jsem zamířila do kuchyně. Jen co jsem tam vešla, jsem se zarazila. Stál tam polonahý tmavooký kluk a usmíval se od ucha k uchu.

„Dobré ráno, princezno, jak ses vyspala?" Zeptal se a já povytáhla obočí. „To vážně?" povzdechla jsem si a snažila se dívat někam jinam, hlavně ne na jeho nahou hruď. Božskou hruď. „Ano, taky jsem se dobře vyspal, děkuji za optání." Zahrál a ve chvíli byl u mě. Zatajil se mi dech a snad jsem i zadržovala povzdech, když stál v celé své kráse přede mnou. Zkoumal mě pohledem a snad chtěl i přijít na to, co se mi honí hlavou, ale nějak mu to nevycházelo. A pak se to stalo. Okamžik, kdy jsem přestala dýchat. Podíval se na mé rty a já okamžitě věděla, na co myslí. Věděla jsem, že si vzpomněl na ten večer, kdy jsme byli na párty v tom pokoji a líbali se. Nemohla jsem odolat nutkání si prohlédnout jeho hruď. Zatraceně úžasnou pevnou hruď.
„Jestli chceš, jsem ti plně k dispozici v jakémkoliv smyslu." zvedl koutek do pokřiveného úsměvu. Musela jsem. Zkrátka, musela jsem obkreslovat jeho svaly. A já to vážně udělala. Začala jsem mu obkreslovat každou křivku jeho svalů a bylo mi všechno ostatní fuk. Cítila jsem to. Cítila jsem, jak se napnul a vychutnával si každičký můj dotek jako já.
Přejela jsem mu po žebrech a jemu unikl malý sten.
Ani nevíš, Dylane, jak mě tím zabíjíš...
Ani jsem se nenadála a byla jsem přiražena ke zdi. Nevím, jak. Nevím, kdy.

„Ty mě zabíjíš, princezno." pošeptal mi a já cítila, jak má rozhozené dýchání.
„Já tebe?" Oplatila jsem mu to a vysloužila si tak upřený pohled a ještě větší těsno mezi námi.
Opřel se čelem o to moje a zavřel oči.

„Co to děláš?" povzdechla jsem si a přestala naprosto všechno vnímat.
Najednou, bylo mezi námi až moc místa. Tak málo, že by se mezi nás nevlezl ani papír, a pak se to stalo. Okamžitě zareagoval a přitlačil mě více ke zdi. Zajela jsem mu rukama do vlasů a přitáhla si ho za ně více k sobě.
Hladově jsme se líbali a já nic jiného snad ani nedokázala vnímat.
„Co to..." Uslyšela jsem ode dveří a okamžitě jsme se od sebe s Dylanem odtrhli. Nevěděla jsem, co říct a tak jsem raději mlčela a oba sledovala. Toto vidět nemusel. Brian vypadal zmateně a Dylan byl potichu jako já.
„Dobré ráno i tobě, bráško." řekla jsem jen, obešla Dylana a vyběhla schody nahoru do pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a sjela po nich na zem. Položila jsem si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechla. Jde mu přece jen o sázku, tak na to sakra, Nikito, nezapomínej!

Po chvilce jsem vstala a vzala si notebook.
Já: Ahoj, Loro, nechodíme takový menší pokec?
Nemusela jsem ani dlouho čekat a už mi odepsala
Lora: copak? :O mám jen chvilku, pak jedeme s rodiči na sešlost.
Já: potřebovala bych nějaké odreagování o:)
Lora: děje se něco nebo se jen nudíš a chceš se vypnout?
Já: znáš to, Brian, město, nuda...
Lora: jo taaaak. Víš ty co? Až přijedu, tak pro tebe zajdu a půjdeme do nějakého dobrého klubu, ano?

Klub? Zase? Alkohol, tanec...moje štěstí nesmím zapomenout... No proč ne, že?
Já: fajn, ale ať jsem alespoň částečně při smyslech, až půjdeme domů.
Lora: to by šlo. Vyzvednu tě cca v šest ;) zatím paa, kočko.
Já: měj se

Odložila jsem notebook a přemýšlela, jestli mám jít dolů nebo ne. Zadělala jsem si na pořádný problém a výslechu se stejně nevyhnu...Nebudu riskovat, ne teď.

Vzala jsem si chemii a začala se ji učit, ať nejsem pozadu, a navíc... Známky bych si vylepšit mohla ne?
Redoxní reakce? Radioaktivita? Nukleotidy, atom, kyseliny....?

Po hodině učení mi to šlo a popravdě jsem už umírala hlady, tak jsem se odhodlala a otevřela dveře. Potichu jsem se plížila a snažila se nedat o sobě vědět. Dařilo se mi to, ale uslyšela jsem Dylana a Briana si o něčem povídat a moje zvědavost byla větší.

„Hej, brácho, ale stejně to nechápu. Vidím, co vy dva mezi sebou máte." řekl překvapivě vážným hlasem Brian.
„Je to složité. Vždyť ani já nevím, co dělám." vzdychl si Dylan.
„Ale víš. Moc dobře to víš. Řekni mi jedno. Máš ji rád? Nemusíš se mi tu vyznávat, jen chci vědět toto."
„Mám." odpověděl tiše Dylan, ale slyšela jsem to.
„Tak co ti brání? Máš snad holku? Pokud vím, tak už dlouho ne, ale varuju tě. Zkusíš jí ublížit a je po tobě." uchechtl se Brian a Dylan se na něj smutně a zároveň se strachem podíval.
„Není v tom holka, Briane. Je tu něco, co mi nedá spát a souvisí to s Nik a to kolosálně." řekl, že jsem to skoro neslyšela, ale okamžitě se mi ta slova vryla do hlavy.
Cože? Co se mohlo stát a souvisí to se mnou?