Je to jen hra✔️

•32•

,,Prober se, no tak." slyším starostlivý hlas, ale nedávám mu žádnou pozornost.
,,Nik, probuď se, prosím." opět nějaký otravný hlas v dálce. Nikdo mě nenechá spát. Jsem neuvěřitelně unavená...
,,Nik!" Nik, Nik, Nik, Nik....
Otevřu pomalu oči a nezaostřeně se dívám kolem.
Co se to sakra děje? Kde to jsem? A kdo...
Kruci...teď mi to došlo. Trochu jsem se ulila ze školy, ztratila se v lese a...už vím...
,,Co se děje?" Podařilo se mi ze sebe přidušeně vydat.
Rozbolela mě hlava a já se chytla za bolavé místo. Hned jsem si to však rozmyslela, když jsem ucítila krev. Vážně jsem neschopná.
Sáhla jsem si na nejvíce bolavé místo a sykla.
,,Nesahej si na to, musí se to zašít." uslyším hlas opět. Sakra, kdo to je? Snažím se zaostřit, ale marně. Párkrát zamrkám a konečně se mi podaří trochu zaostřit.
,,Co tady děláš? Jak jsi mě našel?" Řekla jsem potichu.
,,Hledáme tě s Brianem už přes tři hodiny. Nešlo se ti dovolat a nebyla jsi ani doma, tak jsme tě šli hledat. Brian je někde na druhé straně lesa." řekl starostlivě...Jako vážně? Ve škole mě vraždí pohledem a teď je na mě zase milý? Ten je horší jak holky, když mají svoje dny (víte jak to myslím).
,,Bolí mě hlava." řekla jsem a chtěla opět zjistit, jak je nejspíš zranění velké, ale on mi chytil ruku. Nemohla jsem se bránit, byla jsem příliš slabá.
,,Už jsem ti řekl, ať si na to nesaháš." uchechtl se. Pokusila jsem se posadit, ale moc mi to nešlo, takže mi musel pomoct.
Podívala jsem se kolem a bylo temněji, než když jsem tady přišla.
,,Kolik je hodin?" Zeptala jsem se. Zapomněla jsem úplně na mámu... Sakra.
Zkusila jsem se rychle postavit, ale nohy mě zradily a zatočila se mi hlava. Letěla bych k zemi, kdyby mě nechytil.
,,Opatrně, princezno." uchechtl se a podepřel mě.
,,Musím domů, chtěly jsme s mámou něco podniknout, když má volno." řekla jsem naléhavě a chtěla se vydat pryč, ale někdo mi v tom zabránil, kdo asi?
,,Tak zaprvé. Musíš nejdřív do nemocnice, protože máš od krve celou tvář a musí se to zašít a nejspíš máš ještě otřes mozku. Za druhé. Mamka určitě hodinu počká a za třetí. Jdeš špatným směrem." zasmál se a já do něho jemně dloubla.
,,Pojď, prosím." řekla jsem a podívala se mu do očí. Stále je měl temné plné tajemství. Chci odkrýt tu slupku a poznat ho více, ale bojím se... Nejraději bych ho zabila na místě, ale na druhou stranu bych se ho už nikdy nechtěla pustit...Jsem vážně divný člověk...ale to už jste si nejspíš všimli.
,,Zavolám Brianovi, že jsem tě našel a půjdeme k autu." mrkl na mě a já přikývla.

Vytáhl mobil a vytočil bráchovo číslo. Hovor netrval ani deset sekund, takže jsem si oddechla...
Opět mě podepřel a pomalu jsme šli směrem, kde má být auto. No, moc rychle jsme nešli. Byla jsem malátná, bolela mě hlava a trochu jsem se točila.
,,Hele, nemám tě vzít? S takovou tu budeme do večera." uchechtl se a já protočila očima.
,,Ne díky, do té doby, dokud mi fungují nohy, si vystačím sama." řekla jsem a snažila se trošku zrychlit, ale výsledkem bylo, že jsem šla stejným tempem jako předtím.
,,Vážně?" Zasmál se a já se to raději snažila ignorovat.
Už jsem v dálce uviděla auto, mohlo to být asi dvě stě metrů, takže mi spadl kámen ze srdce. Naproti nám šel vyděšený Brian a povím vám...byl to pohled k nezaplacení.
Už byl skoro u nás, když jsem o něco zakopla a zatočila se mi hlava. Dylan mě sevřel silněji, ať neletím k zemi a já byla v tu chvíli ráda, že byl se mnou.

,,Pane bože, Nik! Co se ti stalo?! Víš, jak jsem se bál!? Musíš hned do nemocnice." začal vyšilovat a křičet jak šílený. Asi si neuvědomuje, že mi není zrovna dvakrát nejlépe a tím kraválem mi to neulehčuje...
,,Můžete to prosím vás přestat tak prožívat? No tak jsem se trochu škrábla, a co jako." protočila jsem očima otráveně a teprve tě jsem si uvědomila, že stále nestojím na svých a drží mě Dylan. Jak jsem se krucinál ocitla u něj v náručí?!
,,Hned mě pusť, Dylane, už jednou jsem ti řekla, že jdu po svých!" Mlátila jsem ho do hrudi, ale v mém případě, když nemám sílu se divím, že se ho vůbec dotknu.
,,Uklidni se, ještě si ublížíš. A vzhledem k tomu, že to bylo snad po druhé nebo po třetí, co ses tu málem rozplácla, si nejsem jistý, zda to sama zvládneš." nasadil ten svůj blbý úšklebek a šel směrem k autu.
,,Kde jsi ji našel? Nemá ještě nějaké vnitřní zranění? Není podchlazená? Je-." bože můj...
,,Jsem v pohodě, Briane, jen mě bolí hlava nevyšiluj." přerušila jsem ho. Dylan mě konečně posadil do auta a taky si sedl na stranu řidiče. Brian vážně nemohl řídit. Ten by tak potřeboval prášky na uklidnění...
Vyjeli jsme a já se opřela o sedadlo. Byla jsem ráda, že už se od toho lesa vzdaluju.

-----------------------------------------------------------

V nemocnici mi zašili čelo a přelepili. Dali mi nějaké prášky a chtěli si mě tam den nechat, ale podařilo se mi je přesvědčit.
Teď sedím doma v obýváku a čekám na mamku, až se připraví. Samozřejmě jsem se nezmínila, že málem dostala infarkt, když mě uviděla, ale vymyslela jsem si výmluvu. Kdyby to věděla, tak bych se nejspíš nehla z domu ani na krok a to jsem nechtěla. Chtěla jsem si užít den s mamkou, co nejvíc to šlo. Konec konců se s ní vidím opravdu málo a to spolu bydlíme...

Vyrazily jsme do restaurace, kde máma už měla rezervaci. Objednala jsem si nějakou specialitu, co nejde ani vyslovit jméno a mamka si dala salát s mořskými plody. Vážně nechápu, jak někdo může jíst cokoliv z moře, je to nechutné, ale když jí to chutná, tak budiž.
Konečně mi donesli moje jídlo a musím uznat, vypadalo to, a taky chutnalo to úplně báječně. Byly to nějaké nudle s masem, zeleninou a nevím, co ještě.
,,Co jsi celý den dělala?" Zeptala jsem se, abych prolomila to ticho.
,,No, kromě toho, že jsem po dlouhé době vstávala v jedenáct, tak jsem stihla uklidit, nakoupit a objednat překvapení pro tebe." typická matka. To jsem se nemusela ani ptát, i když... Překvapení? ,,Jaké překvapení?" Zvědavě jsem se jí zeptala a čekala, co řekne.
,,Nech se překvapit."
Kruci, nemám ráda zatajování. Fajn, je to překvapení, ale jsem nedočkavý člověk. Nemůže mi to mít za zlé, ne?

Když jsme dojedly a zaplatily, mamka mě vedla parkem a já vážně byla hrozně nedočkavá jako malé dítě.
,,Kam to jdeme?" Zkoušela jsem už snad asi po třetí, ale vždycky mi byla odpověď překvapení .
Díky, mami, to bych bez tebe nevěděla.
,,Jsme tady." řekla a já se podívala před sebe. Uviděla jsem obrovské atrakce snad všeho druhu. Miluju kolotoče a nebezpečné věci.
,,To snad ne." řekla jsem užasle.
,,Tak kam chceš jít jako první?" Zeptala se mě s úsměvem a já se začala radostí smát a poskakovat.
,,Kladivo!!!" křikla jsem a ukázala na atrakci.

(Proty, co nevědí)😀😀

,,Dobře, ale máš mě na svědomí." zasmála se a následovala mě.
Koupila jsem dva lístky, a když jsme se dostaly na řadu, vychutnávala jsem si každý detail.
Začali jsme stoupat a kladivo se roztočilo. Řeknu vám, byl to ten nejúžasnější pocit, jaký jde zažít, tedy, když nepočítám tu bolest hlavy.
Křičela jsem vzrušením a smála se jako malá. Celých pět minut uteklo jako pár sekund, a i když to bylo jen tu chvilku, bylo to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Ten pocit jsem už dlouho neměla...

Procházely jsme atrakce k atrakcím a měly za sebou už snad všechny, co šly, když jsme odcházely domů.
Nesla jsem si plnou tašku sladkostí a suvenýrů. Smály jsme se a tancovaly. Byla jsem nehorázně šťastná a nikdo mi ten pocit nemohl vzít.
,,Děkuju, mami, za nádherný den, bylo to úžasné, doufám, že si to zase někdy zopakujeme." dala jsem jí pusu na líčko a pevně objala.
,,Nemáš za co, zlatíčko. Budu moc ráda." odpověděla a stisk mi opětovala ještě víc.
Doma jsem šla nahoru a šla co nejrychleji spát, protože dneska to byl opravdu, ale opravdu náročný den...