•45•

4.6K 183 8
                                    

Dylan:

Budík, to je pro mě cizí slovo. Nikdy ho nemám, protože je to zbytečné. Takže si vstávám, v kolik chci, i kdyby to mělo být jak dnes, 10 minut před zahájení hodiny. Sedl jsem si na postel a snažil se probudit, když mi v tom do pokoje vrazila matka.
„Dylane, padej do školy, kolikrát ti mám říkat, aby sis nastavil ten blbý budík." Bohužel se naši včera večer vrátili ze služebky, takže doufám, že budou mít další co nejdříve.
„No jo, už jdu." protočil jsem očima, čímž jsem si vysloužil od ní menší pohlavek. „Sakra, mami, nech mě, není mi 5." řekl jsem a zalezl do koupelny.
„Ale někdy to tak vypadá." křikla na mě, a pak jsem jen slyšel zabouchnout dveře.

***


Když jsem došel do školy, už bylo 8:24, takže nemělo smysl chodit na první hodinu. Sedl jsem si na lavičku mezi skříňkami, opřel se o ni a zavřel oči.
Vážně to udělala...ona mě políbila jako první...

Z přemýšlení mě vytrhl zvonek, který končí hodinu. Zvedl jsem se a zamířil do učebny chemie. Myslím, že má zkoušet, ale je mi to jedno, něco bych měl umět, takže...
„Hej, kde jsi byl?" když jsem ten hlas uslyšel, tak jsem se otočil.
„Zaspal jsem a bylo zbytečné chodit na 20 minut do vyučování, tak jsem si sedl na lavičku a čekal, až zazvoní." mykl jsem rameny a díval se na příchozího Joshe.
„O nic jsi stejně nepřišel. Nic zajímavého jsme se neučili. Jo, a Nikita byla jen zkoušená a opět za 1 šprtka." uchechtl se.
„Víš, napadlo mě, jestli tu sázku nechceš zrušit." řekl jsem, když už jsme byli u třídy. „Cože? Ne, jestli to chceš vzdát, tak ji beru já." řekl a já se zastavil. „To teda ne, ty na ni nesáhneš." zavrčel jsem na něj.

„Proč?" uchechtl se.
„Prostě ne." řekl jsem a on vypadal, jak by na něco přišel.
„Sakra, brácho, ty jsi do ní udělaný." řekl s údivem a já se neudržel a dal mu pěstí.
„Ne, nejsem zamilovaný." řekl jsem mu skrz zaťaté zuby. „To by si jinak takhle nereagoval." zasyčel na mě. Jen jsem do něj žduchl a šel si sednout do lavice.

„Můžu si alespoň sednout ne?" zeptal se mě a já nad tím ani nepřemýšlel. „Ne." odsekl jsem mu.
„Hej, a kde si mám asi sednout?"
„Vyber si, tam je volno." řekl jsem mu naštvaně. „Víš, že mám pravdu." když to dořekl, tak jsem se naštval.
„Vypadni." zakřičel jsem a pěstí praštil o lavici. Všichni se lekli i Nik, která zrovna vcházela do třídy.

***


Hodiny utekly díky bohu rychle a poté jsem šel na oběd. Zase byla nějaká odporná kaše s masem. Sedl jsem si k prázdnému stolu, což u mě nebývá zvykem, ale potřeboval jsem být sám.
Nik se mi vyhýbala, a já nechápal, proč.
Díval do talíře, když jsem si všiml nějakých nohou u stolu, tak jsem zvedl hlavu. Tamara.

„Potřebuješ něco?" zeptal jsem se a dál se nimral v jídle.
„Jsi nějaký naštvaný a smutný." řekla a pohladila mě po zádech. „No tak, pomůžu ti se odreagovat." řekla a sedla mi na klín.
„Nic nepotřebuju. A kdyby jo, řeknu nějaké jiné." odbyl jsem ji a sundal ji ze sebe, ale ona zakopla a spadla.
„Děkuji, že si to pochopila." řekl jsem a s tácem jsem ji obešel. Jak jsem odcházel, slyšel jsem smích ostatních. Potřebuji nějakou aktivitu, která mě zaměstná, abych na Nik pořád nemyslel. Myslím, že opět začnu hrát fotbal.

Zašel jsem ještě za učitelem (trenérem) a zeptal se ho, jestli bych nemohl začít s fotbalem. Řekl, že můžu, ale teď jsou spíše kondice, posilování a zápasy budou trochu později. Tohle mi vůbec nevadilo a souhlasil jsem. Když jsem ještě procházel školou, tak jsem se přistihl, jak ji hledám.
Dylane nemůžeš přestat?!
Radši jsem rychle opustil školu a zamířil domů.

Je to jen hra✔️Tempat cerita menjadi hidup. Temukan sekarang