BTS [Short stories]

I give you heaven [JungKook]

Na chvíli jsem zavřela oči a přestala tak pohledem provrtávat dřevěný strop. Díky tomu jsem byla schopná se soustředit na ostatní vjemy. Jako například to teplo, které vycházelo rovnou ze dvou stran. Po mé levici za doprovodu jemného praskání plál oheň a z té druhé strany bylo zdrojem tepla JungKookovo tělo, které doslova taky planulo.

Za normálních okolností by mi bylo vedro, ale vzhledem k tomu, že má maličkost postrádala veškeré oblečení, dalo se to přežít. Spíš naopak, bylo to hodně příjemné. Jsem poměrně zimomřivá, co se noh týče, takže ty jsem měla zabalené do deky, která sahala až k mému pasu. Pak... nic.

Teda, pokud to nic specifikuji jako Kooka, který mě objímá jako koala, pak je to vcelku pěkné nic.

Bylo občas trošku těžké se nadechnout, protože přesně při takových chvílích měl tendence se přitulit a zcela se přestat podpírat. Sice tím, jak leží z boku, na mě není mířená celá jeho váha, nýbrž část, no i tak to není žádná sranda.

Nějak sem si však zvykla. A bez mučení přiznávám, že mi to přišlo roztomilé.

Když jsme usínali, tulila jsem se většinou já k němu, protože je to zkrátka zvyk, a pak taky nevím, jestli bych s takovou zátěží na hrudi dokázala vůbec usnout. Ale po tom, co jsme spolu strávili chvíle jinak, byl to vždycky on, kdo mi položil hlavu na prsa a spokojeně mručel, když jsem mu drbala vlasy.

„Nechce se mi odtud odejít," promluvil do ticha, které mezi námi až do teď panovalo.

Bylo to příjemné ticho, kdy šel slyšet jen ten oheň a občas také kvílení větru zvenčí. Tam řádila pěkná chumelenice a už jen představa toho, jak budeme nejspíše odhrnovat sníh, abychom vůbec vyjeli s autem a je mi zima už teď. Fuj.

„Jestli vůbec vyjedeme," uchichtla jsem se, říkajíc tak své myšlenky nahlas.

„Hmm," protáhl.

„Mohl bych se zase vymluvit na to, že jsme zapadli, ale nevím, jestli by tu tentokrát nedorazil sám manažer i s pluhem," dodal, což samozřejmě rozesmálo nás oba.

Vždyť koho by nepobavila představa chlápka v drahém saku, který řídí pluh na ohrnování sněhu. A nejen tak ledajakého chlápka, ale samotného manažera té jejich skupiny.

Sama jsem měla tu čest se s ním potkat jen dvakrát, a to zcela náhodou. Vypadá vcelku normálně a nevím, jak vystupuje před nimi, no na mě působil velmi důležitě. Nechci říct arogantně, protože to slovo nemám ráda, ale zkrátka byl důležitý, asi jako ředitel zeměkoule.

„Asi bychom měli jet zpátky podle plánu. Nevzala jsem ani tolik jídla,"

Posledně, když jsme si sem udělali výlet (a že těch výletů už bylo), se nám odtud tak nechtělo, že místo víkendu jsme tu strávili rovnou celý týden. Nebudu ani komentovat, že jsem de facto zazdila pět dní školy a pak měla, co dohánět. Jenže co on? Měl daleko větší průšvih a už z principu, že jsem to byla já, s kým celou tu dobu byl, jsem se bezesporu zařadila na černou listinu lidí v seznamu jeho manažera. Takže on mě nesnášel, a ještě ani neměl šanci mě poznat. To je přece stav ideál, což?

„Kaši na to. Bylo to super, ale oba máme ve městě nějakou práci. No a... nejsme tu přece naposledy, což?"

Odhrnula jsem jeho ofinu na bok, ale už mě ani nepřekvapilo, že se vrátila do původního stavu. Hrozně pěkně však jeho vlasy voněly, a když jsem je takhle pročesávala, ta vůně se vznášela ve vzduchu ještě víc.