BTS [Short stories]

Passion in the rain [Taehyung]

Tahle fan fikce je na přání.

„Táhni do háje, mám toho akorát plný zuby! Pořád jen ty tvoje výmluvy!" křikla jsem naštvaně. Zase jsme byli uprostřed jednoho z našich bojů. Je fakt, že se hádáme docela často, ale tak trochu to mezi námi uvolňovalo napětí. Raz za čas je prostě hádka na místě.

Jenže tentokrát to bylo jiné.

Jsem schopná se pohádat kvůli blbostem, jako je nechávání spodního prádla před pračkou – místo toho, aby ho dal rovnou do pračky. Pak jsou to pro změnu převrácené ponožky, nesundané prkýnko od záchodu a zbytky nedopitého mlíka v kuchyni.

Ale nevěra, ta se neodpouští.

„Ty jsi tak tvrdohlavá, to mě nenecháš ani nic vysvětlit?" zněla hlasitá odpověď.

Divím se, že na nás už nepřišli sousedi. Vážně jsme křičeli. Docela mě bolelo i v krku. No byla jsem tak hrozně rozčílená. Co si vůbec myslí?

Já si jednou po sto letech někde vyjdu s holkama, náhodou se mě jeden kluk zeptá na číslo a on vyšiluje, jako bych s ním snad lezla do postele. Přitom taková vůbec nejsem. Nikdy bych ho nepodvedla, ale on je i tak příšerně žárlivý. Tahle jeho vlastnost mi leze na nervy, no pak si říkám: kdo nežárlí, nemiluje. No ne?

Já mám ale tentokrát pádný důkaz, že on to s někým táhne za mými zády. A vodit za nos se rozhodně nenechám. Sice ho miluju a jsme spolu snad od základní školy, no mám taky nějakou svou hrdost.

„Co chceš jako vysvětlovat? Lepili jste se na sebe dost na to, abych pochopila o co go!" hodila jsem po něm to první, co mi přišlo pod ruku. Shodou náhod to byly jeho spodky, které zase neuklidil a nechal v ložnici pohozené na zemi.

Věděla jsem, že když spolu začneme bydlet, tak to nebude žádná legrace, no těšila jsem se na to, že můžeme být spolu. Bylo vážně těžké přemluvit rodiče, protože já ještě neměla po maturitě, ale všichni tak nějak počítali s tím, že až dokončím tenhle rok, tak se vezmeme. Už tady nebylo na co čekat, přestože mám teprve osmnáct.

No moje sny o společných romantických večerech se proměnily na noční můru v podobě jeho oblečení poházeného všude možně.

Do kabelky jsem naházela peněženku i s telefonem a hodlala odsud odejít. Nevím sice kam půjdu a venku už nějakou dobu nepřetržitě prší, no nehodlám tady být už ani minutu. Tak mě naštval. A zklamal.

A stejně tak ona. Hraje si na nejlepší přítelkyni, a pak spolu za mými zády dělají, bůh ví co.

Nahlas jsem si povzdychla, jakoby mi až teď došlo, že se vlastně právě rozcházíme a zabylo mi smutno.

„Prosím tě Hyewon." Chytil mě za loket, když jsem se kolem něj chystala projít.

„Nepros, na to jsi měl myslet předtím." Zavrtěla jsem hlavou, svou ruku vytrhla z jeho sevření a vydala se ke dveřím bytu.

Ještě za mnou volal, ale já se pro jistotu neotočila. Už tak mi to bylo líto a cítila jsem v očích slzy. Snažila jsem se je zadržet až do doby, než jsem vyšla z budovy, aby mě náhodou někdo nezastavil a neptal se, co se mi stalo.

Pak už byl všude jen déšť. A já v něm, mokrá přesně ve chvíli, když jsem do něj vstoupila. Tak se moje slzy alespoň smíchaly s vodou, která mi dopadala na tvář.

Já vím, jaký je. Rád se baví a někdy prostě flirtuje i s jinýma holkama, no nikdy předtím mi nedal důvod, abych si myslela, že se schází s někým jiným. Možná to tak někdy nevypadalo, no na konec mi dával vždy ten pocit, že jsem jeho jediná.

A teď udělá tohle.

Nevím, kam jsem v tu chvíli mířila, no mohla jsem ujít na konec ulice, kde bydlíme, když mě někdo popadl za ramena. Chtěla jsem se hned ohradit, co si to ten dotyčný dovoluje, to přede mnou stál mokrý Tae a zhluboka dýchal. Nejspíš běžel.

„Já tě nenechám odejít." Zavrtěl hlavou.

„Neptala jsem se na svolení." Odvětila jsem tiše. Už nemám na další hádku sílu.

„Hyewon, já tě miluju, prostě... přestaňme válčit a nechej si to vysvětlit." Povzdychl si a prsty si jemně setřel vodu z očí. Bylo to ale zbytečné, padaly další kapky a déšť ani na chvíli neustával.

Já byla už dávno mokrá na kost a on... rozhodně do toho neměl daleko. Na černých kalhotách to poznat nešlo, no světlé tričko měl už promočené a lepilo se mu na tělo.

„Nepotřebuju nic slyšet, viděla jsem dost, takže si šetři slova. Doufám, že s ní budeš šťastný." Odmítla jsem hned a znovu se otočila, že konečně odejdu. Bylo mi mizerně a nejradši bych se zachumlala do postele a přežila tam zbytek života.

„Aghrrr, tak už na chvíli mlč a poslouchej!" zaklel a znovu mě potáhl zpět.

„Já si tě chci vzít!" zakřičel.

Nechápavě jsem zamrkala.

„Byla tam, protože mi pomáhala vybírat zásnubní prsten. Pozval jsem ji pak na oběd jako poděkování. Stačí?!" Vychrlil na jeden nádech.

„Mělo to být překvapení, chtěl jsem tě požádat o ruku, až složíš maturitu." Dodal už klidněji.

To mi vzalo všechna slova. On si mě chtěl vzít? Dobře, sice jsem počítala s tím, že to jednou uděláme, ale tak brzo?

Bože.

„J-Já... nevím, co říct." Zakoktala jsem.

Měla jsem chuť se rozplakat znovu, protože on chystal něco takového a já to tak pokazím.

„Stačí jenom ANO."

Překvapeně jsem vykulila oči, když poklekl na pravé koleno, a pak vytáhl černou krabičku.

„Vezmeš si mě, Hyewon?" zvedl ke mně pohled.

Po obličeji mu stékaly kapičky deště a vlasy už měl taky úplně mokré.

Nevydržela jsem se na něj takhle koukat, poklekla za ním a vrhla se mu okolo krku.

„Ano, ano, stokrát ano!" pevně jsem ho stiskla a uslyšela jen jeho přidušený smích.

Někdo by si pomyslel, že jsme dva blázni, co klečí v deští, no mně to bylo úplně jedno. Na to, jak jsem se předtím cítila špatně a bylo mi smutno z naší hádky, tak jsem hodně rychle pookřála.

Zatetelila jsem se radostí, když mi navlékl na prst prstýnek a nemohla se přestat usmívat. Pomohl mi zpátky na nohy, a pak vzal můj obličej do dlaní.

„Vždyť já mám přece jen tebe. Navždycky." Opřel své čelo o mé a zašeptal.

„Navždycky?" zopakovala jsem.

Pokýval hlavou, a pak spojil naše rty v jemném polibku.

Prostě, chtěla jsem najít nějakou pěknou fotku Taeho a všude je tohle: (:D)

Doufám, že se fan fikce líbila a že jsem to s tím zasnoubením nepřehnala :).