BTS [Short stories]

Vánoční speciál - Christmas Gift [Namjoon]

Z okna auta jsem sledovala bílé vločky, které dopadaly na čelní sklo. Bylo to teď naprosto kouzelné. Země byla pokrytá bílou barvou všude, kam mé oko dohlédlo. Byla to jen velmi jemná pokrývka, ale ještě nestihla stát, jako všechny ostatní, které se v prosinci objevily už dříve. Z rádia se linuly tóny vánočních koled a nebýt kolony, ve které právě teď stojíme, užívala bych si celou tu atmosféru ještě víc.

Jenže co čekat od Prahy v den Štědrého večera? Všichni mají naspěch, protože se snaží ukořistit poslední dárky pod stromeček na poslední chvíli. Moc dobře jsem věděla, že nás tahle hrůza čeká, jenže můžu za to, že nás máma poslala pro potraviny zrovna teď? Hlavně, že včera byla nakupovat. Říkala však, že tam byla taková mela, že spoustu věcí prostě zapomněla a bez nich nebudeme mít štědrovečerní večeři.

No, a tak stojíme na pražském okruhu a snažíme se dostat do prvního většího supermarketu, který z kraje Prahy je. Respektive... já se nás tam snažím dostat autem a Namjoon vedle už asi hodinu hraje hry na mobilu. Korejci a jejich smartphony. Tak nějak plánuju, že mu ho prostě dneska odpoledne zabavím a bude. Taky miluju svůj mobil, ale nepotřebuji ho vytáhnout z kapsy každých třicet sekund.

„Tak co, kde jsme?" zvedl hlavu a rozhlédl se okolo.

„Před Prahou," odvětila jsem nevzrušeně.

Doufala jsem, že se to konečně pohne a ta auta se rozjedou. Nevím, jestli mě někdo tam nahoře vyslyšel, no spíš bych to tipovala na náhodu, nicméně jsme se konečně rozjeli.

„Super, pojedeme ještě dlouho? Chce se mi na wc," zavrtěl se nepohodlně.

„To nemůžu s jistotou říct, vidíš sám, jak to tady vypadá. Už jsme tam mohli být tak dvakrát nebýt té zácpy," povzdychla jsem si a zase vyřadila, protože jsme zůstali stát.

Mohli jsme ujet asi sto metrů.

Ježiši fakt? Proč?!

„V klidu," ucítila jsem, jak pokládá svou ruku na mou, kterou jsem stále nesundala z řadící páky, připravená kdykoli znovu zařadit a rozjet se.

„Tohle se mi nelíbí. S takovou to domů na tu večeři ani nestihneme," zabrblala jsem nespokojeně.

„Stihneme, není ani poledne," začal mě hladit a aniž by si to nejspíš uvědomil, mělo to na mě velmi uklidňující účinky.

Miluju, když to dělá. Vlastně miluju jeho, takže je přirozené, že se mi líbí cokoli s ním spojené. Jen mám občas pocit, že toho kontaktu je mezi námi málo. Nepotřebuju se muckat na každém kroku a před každým, o to mi ani nejde, no uvítala bych toho víc, když jsme sami.

Naneštěstí, sami jsme v poslední době jen velmi málo, protože po našem stěhování z Koreje sem, kdy ani jeden z nás hned nemohl najít práci a museli jsme bydlet u mých rodičů, s námi pořád někdo byl. Téměř nulové soukromí se tomu říká. A je to fakt na prd.

„Měla jsem jet někam jinam," natočila jsem svou dlaň opačně a nechala ho, ať proplete naše prsty.

„Všude by to bylo stejné. Evropani kvůli Vánocům nehorázně šílí," uchichtl se.

„Hej," našpulila jsem nespokojeně rty a jemně do něj strčila druhou rukou.

„Teď už jsi taky Evropan," dodala jsem, a když mi věnoval ten úsměv se svými ďolíčky, měla jsem pocit, že roztaju dřív než ten sníh na cestě.

Bylo by to i dost dobře proveditelné, protože začalo chumelit tak silně, že to určitě v několika následujících minutách neroztaje.

„A že si to užívám," svůj úsměv rozšířil, a pak se nahnul, abychom se mohli políbit.