BTS [Short stories]

Vánoční speciál - Christmas Gift [Taehyung] - 2. část

„Počkej zlato, zapomněla jsem v obýváku ka-..." spustila paní Kim, na což jsem jí pohotově podala její tmavě zelenou kabelku.

„Děkuji," úlevně se usmála.

Opětovala jsem jí to a nadále pobaveně sledovala, jak se pět členů domácnosti chystá na cestu do Koreje za svou rodinou. Bylo to skutečně k popukání a některé scény mi velmi silně připomínaly film Sám doma. A to Mckenziových bylo v tom filmu ještě víc. Netuším, co by se stalo, kdyby tu měl být ještě jeden člověk navíc. Neměl by šanci.

Dvojčata pobíhala kolem a neustále se překřikovala o něčem, co jsem neměla šanci zachytit. Jina znuděně stála u vchodových dveří, asi jako jediná už oblečená, obutá a svůj kufr měla připravený taky.

„Taxi je tady!" začal volat pan Kim, a aniž by to nejspíš plánoval, vyburcoval celou rodinu k rychlejší a zmatenější akci.

„Tae," oslovil svého syna, který stál celou tu dobu vedle mě a smál se tomu stejně jako já.

„Jo," pozdvihl obočí, čekaje na instrukce, které ho jistě neminou.

„V lednici je ještě nějaké jídlo, ale určitě budete muset jít alespoň jednou nakoupit. Nezapomeňte schovávat cukroví zpátky do lednice, když ho nedojíte," ozvala se pro změnu jeho máma a oběma nám dala rychlé pusy na tvář.

Oplatila jsem jí krátké objetí a přála šťastnou, a hlavně bezpečnou cestu.

„Mám vás ráda, uvidíme se na nový rok," zamávala na nás, a pak popohnala všechny děti ven z bytu.

„Topení je nastavené, takže s ním nic nedělejte. Topit v krbu se může, ale nesmíš zapomenout přepnout ten spínač, co je vzadu. Zamykejte se," hlavu zvedl vzhůru, dávaje tak najevo, že přemýšlí, jaké rady nám ještě dát.

„Buďte tu hodní a když už tak s ochranou, jo?" díval se hlavně na Taehyunga, u kterého jsem měla šanci spatřit jen vykulené oči.

„Nejsem včerejší," protočil na to jeho táta očima, a pak popadl poslední kufr.

„Pěkný nový rok!" zakřičel už z chodby, nechávaje nás v bytě samotné.

„Slyšela jsi to nebo se mi to zdálo?" odkašlal si, pořád vcelku opařený.

Popravdě se mu ani nedivím, rozhodně jsem zrovna od jeho táty nečekala, že pronese něco takového. Bylo to ale naštěstí tak rychlé, že jsem se ani nestihla začervenat.

„Nezdálo," odvětila jsem jen a rozešla se ke vchodovým dveřím.

Zavřela jsem je, zamkla klíčem, a pak zadělala také řetízek. Venku byla pěkná sněhová smršť a nehorázná zima. Podle paní Kim jsme byli zásobení jídlem na několik dalších dní a směny v kavárně taky žádné nemám. Z toho se dá předpokládat, že se odsud v nejbližších dnech skutečně nehneme.

„Prý, že není včerejší. Kdyby nebyl, tak mi to neříká tak pozdě," uchichtl se své vlastní větě, na což jsem převrátila oči pro změnu já.

„Ty jsi o tom s ním nikdy nemluvil?" nebyla jsem si úplně jistá, zda se vlastně chci pouštět do podobného tématu, ale byla jsem zvědavá.

Chodili jsme spolu už od patnácti a nemůžu popřít, že především v té době s námi nehorázně cloumaly hormony. Chtěli jsme zkoušet všechno, ale nemohli jsme nic, protože v sirotčinci na to rozhodně nebyly podmínky.

Čekali jsme tři roky, než jsem mohla odejít ze sirotčince. A pak... byli jako nezřízené střely. Hlavně po tom, co jsem si našla své vlastní bydlení, kde jsme mohli být sami, kdykoli jsme chtěli. Asi jsme nějak museli vypustit páru a sama netuším, co to bylo. Teď spolu trávíme čas v tomto směru normálně. Nejspíš tak, jako to dělají jiné páry. Zbožňovala jsem milování s ním, a to především proto, že zbožňuju jeho. To je logické, no ne?