BTS [Short stories]

Waiting for you [Jimin]

„Jimin oppa!" zakřičela malá holčička a rozutíkala se ke člověku, který už měl připravenou náruč.

„Ahoj, Jinnie, jak ses měla?" usmál se na ní a sotva tohle dořekl, začala mu malá vyprávět její zážitky ze školy.

„Hrozně se na tebe těšila, celou cestu domů se ptala, jestli přijdeš." zasmála se paní Lee.

„Přece jsem si nemohl nechat ujít první den, kdy jde moje princezna do školy." řekl Jimin vážně a holčičku cvrnknul jemně do nosu.

„Do večeře ať jste doma, jasné?" vyprovázela je paní Lee ze dveří.

„Spolehni se, teto." Jimin pokýval hlavou a položil Jinnie na zem. Ta ho hned chytila za ruku a společně se vydali do parku na prolézačky.

„Tak mi řekni, jak se ti líbilo první den ve škole? Našla sis kamarády?" vyzval ji Jimin.

„Ne, děti jsou divné." odula na to tváře.

„Proč, co je na nich divného?" rozesmál se na to starší.

„Říkají divné věci." odvětila.

„Jaké divné věci říkají, Jinnie?" zeptal se Jimin s dostatkem trpělivosti. Miloval tuhle malou holčičku. Přestože ho neustále zahrnovala různýma otázkami, které bylo pro šestileté dítě běžné, nikdy ho to neotrávilo. Zbožňoval její zvídavý pohled, jemný hlásek a ty dva culíčky, které ji její maminka každé ráno zaplétala.

„Jeden kluk se mě zeptal, jestli si ho vezmu." vyhoupla se na houpačku a zanechala tak Jimina stát s překvapeným, ale zároveň pobaveným výrazem. Ty dnešní děti.

„A cos mu odpověděla?" začal ji pomalu houpat.

„Ne, protože až budu velká, tak si vezmu tebe, oppa." uculila se sladce.

O 12 let později

„Zlatíčko, jsi šikovná, jsme na tebe moc pyšní!" objímala paní Lee svou dceru. Všichni byli ve slavnostním a zrovna se chystali oslavovat úspěšné složení jejích zkoušek.

„Děkuji, neměli jste mi ale dávat tolik dárků, ani si to nezasloužím." zasmála se Jinnie, ve tváři růžová. Moc pro ni znamenalo, co její rodina udělala. Uspořádali pro ni krásnou oslavu v rodinném kruhu.

„A počkej, to ještě není všechno!" vzal ji táta kolem ramen. Na to Jina pozdvihla obočí, co víc by ji mohlo ještě překvapit?

„Jimine?!" vykřikla hlasitě a rozutíkala se k poslednímu člověku, který ji tady scházel.

„Co tady děláš? Myslela jsem, že jsi v New Yorku." nepřišlo ji divné ho obejmout. Sice se neviděli hodně dlouho, ale pořád to byl člověk, se kterým prakticky strávila dětství. Brala ho jako svého staršího bratra.

„Dneska je tvůj velký den, přece o to nepřijdu." objetí moc rád přijal a pohladil ji po hlavě.

A pro mě taky – pomyslel si.

„Myslím, že teď už jsme kompletní, kdo si dá šampaňské?" paní Lee se ujala velení. Společně nanosili jídlo i pití do obývacího pokoje a začali se bavit.

Jina si užívala přítomnost všech lidí tady, protože tu byli hlavně kvůli ní. Rodina pro ni byla všechno a nedovedla si v tu chvíli představit, že by o ni přišla.

Oči jí ale trochu uhýbaly k Jiminovi, který seděl v jednom z křesel a bavil se s jejím otcem. Změnil se za dobu, co se neviděli. Už to nebyl kluk, byl teď mladý svobodný muž a ve svých dvaceti pěti letech už zralý na ženění. Pořád ale prohlašoval, že na takové věci nemá čas, vedl obchody jeho otce v Americe. Na svůj mladý věk měl hodně vlivné postavení.