BTS [Short stories]

Vánoční speciál - Christmas Gift [Yoongi]

Zapnula jsem si do ucha dlouhé náušnice, které měly za úkol ozvláštnit celý můj outfit a jak tak koukám, docela se to i povedlo. Většinou sázím na jednoduchou eleganci a ani dnes tomu nebylo jinak.

Tělo mi obepínaly tmavě červené šaty, které příjemně kontrastovaly s kaštanovými vlasy. Doladila jsem k nim také rtěnku, která byla v téměř tom samém odstínu. A jestli ne, rozhodně to nešlo poznat.

Vlasy jsem sčesala na bok a vytvořila z nich elegantní, za to ne příliš uhlazený drdol na straně. To hlavně proto, aby vynikly ty náušnice, které byly bezpochyby drahým dárkem. Nosím je jen na velmi slavností a výjimečné příležitosti. Netuším, jestli to byly skutečné diamanty, ale u Yoongiho si člověk nikdy jistý být nemohl. A po tom, co mi řekl, ať si je raději schovávám do trezoru, se mé podezření ještě prohloubilo.

Jednou ho zabiju za to, jak drahé dárky mi kupuje, přestože ví, že já mu je nemůžu vrátit. Nestojím si sice jako osobní asistentka generálního ředitele zrovna nejhůř a klidně přiznám, že jsem se svým platem spokojená. Bohužel se to pořád nedá rovnat s tím jeho, když on je právě ten ředitel, který bezpochyby pobírá nemalé částky.

Normálně bych byla naštvaná, protože je to poměrně nespravedlivé, ne? Jenže, má cenu se vzrušovat nad něčím takovým? Ne, život není fér a to je fakt.

To už bychom se však dostali zcela mimo téma.

„To si pro tebe vážně musím přijít až sem?" ozval se naráz známý hlas od dveří a já div nevypustila duši, jak moc jsem se polekala.

„Víš, že nesnáším, když mě tak lekáš," položila jsem si ruku na srdce a zhluboka vydechla.

Jednou dostanu infarkt.

„Promiň," pousmál se tak, jak to umí jen on.

Skrze zrcadlo jsem sledovala, jak se rozešel ke mně. Nemohla jsem si nevšimnout, že mu to sako dnes nesmírně sluší. Vždycky mě přitahovali muži ve společenském oblečení, a tak nějak i tuším, že to byl jeden z faktorů, co mě upoutal na něm. Ne, že bych s ním šla na rande jen proto, že na sobě měl oblek, ale především ho skutečně uměl nosit.

Když se zamyslím, tak docházím k názoru, že celý ten náš vztah začal docela kuriózně. Jakmile jsem pro něj začala pracovat, byl pro mě přitažlivý asi prvních pět sekund, než ke mně spustil tím svým arogantním tónem. Jsem na povýšené lidi hrozně alergická a tohle nebyla výjimka.

Nechápu, proč mě vůbec přijal za svou asistentku, když jsem mu očividně nesahala ani po kotníky. Nehorázně mě vytáčel a nějakou dobu jsem tu práci nesnášela jen proto, že jsem s ním denně musela komunikovat.

Občas jsem si přišla spíš jako služka, ale bála jsem se cokoli říct, protože jsem tu práci potřebovala a on by mě za takovou neúctu mohl vyhodit. Ne, že mohl... já s tím počítala.

Jenže pak jsem to nevydržela. Jeden den mě dožral tak moc, až jsem mu práskla s věcmi a hnusně na něj zakřičela všechno, co si o tom jeho zazobaném zadku myslím. Prostě mi ruply nervy, jak se říká.

Čekala jsem pak výpověď na hodinu.

Ale nedočkala jsem se jí. Místo toho jsem byla v šoku, když se na mě začal usmívat a řekl, že jen čekal, kdy si konečně přestanu nechat srát na hlavu. Ten stav po tom byl šokující ještě víc, protože nejen, že jsem od generálního ředitele podobný slovník vůbec nečekala, ale on tomu všemu přidal korunu tím, že mě pak políbil.