BTS [Short stories]

Vánoční speciál [Jimin]

Procházeli jsme ulicemi Sydney a já se pořád nějak nemohla vzpamatovat z toho, že jsme tady. Nemohla jsem tomu zkrátka uvěřit. Já jsem fakt tady, pozor, my jsme tady!

Já s mým přítelem jsme se letos rozhodli strávit nový rok trochu netradičně. Jsme spolu už tři roky. První Vánoce i Nový rok slavil on u mě a mých rodičů. Druhý rok jsme to vyměnili a byli u něj, aby to bylo spravedlivé. Líbily se mi oba ty roky a svým způsobem to bylo vždy výjimečné.

Letos, ač jsem sebevíc milovala svou rodinu, jsme se rozhodli být jen spolu a odjet do Sydney.

Austrálie byla našim velkým snem a kdy jindy se do ní jet podívat než v období, kdy je v Soulu taková zima a šedo. A to nesmím opomenout tu břečku, která je všude. Sníh sice padá, ale cesty jsou posypané solí, která je tak agresivní, až mi rozežírá boty. Já jsem byla vždy teplomilný člověk, takže mi taková změna přišla více než vhod.

Jimin, přestože na vysokou školu nešel a už pracoval, pořád bydlel u rodičů. Nedivím se ale, protože tam měli pro něj dost místa a pronájem v hlavním městě Jižní Koreji byl nehorázně drahý. Já u rodičů bydlet musela, protože jsem studovala. To se ale také mělo v nejbližší době změnit, protože v lednu budu promovat.

Pak jsme plánovali, že se přestěhujeme konečně k sobě. Nehorázně jsem se na to těšila, protože mi přišlo, že se během týdne vidíme velmi málo. On je dlouho v práci a já se musím učit. Byt jeho rodičů je od mé školy daleko, takže jsem tam mohla přespávat jen o víkendech a jeho jsem u sebe nechtěla nechávat často, protože náš apartmán byl pro změnu dost malý, když jsem v něm bydlela já, rodiče, a ještě mé dvě mladší sestry. Nebyl to zkrátka žádný med.

Jak se, tak procházím ulicemi a kolem slyším známou angličtinu, cítím, jak se mi po tomhle stýská. Angličtina je můj rodný jazyk a byl taky jediným jazykem až do mých dvanácti, kdy jsme se přestěhovali do Koreje a já se bohužel musela přizpůsobit a začít se učit korejsky.

Začátky byly těžké, protože jsem už na pohled jasně vyčnívala. Nebyla jsem jako oni a děcka mi to dávala sežrat. Později se to sice zlepšilo, ale vím, že jsem hodně dlouho střádala plány k tomu, že až budu dospělá, Koreu opustím. Původně jsem chtěla odejít do zahraničí už na vysokou.

Jenže pak jsem potkala Jimina. Jasně, to byl přesně ten zlom, kdy jsem všechny své plány hodila za hlavu a došlo mi, že dokud tu bude on a budu do něj zamilovaná tak, jak jsem, tak není žádná šance, abych dobrovolně odešla.

Proto jsem pak všechny přihlášky na americké univerzity hodila do koše a šla na Yonsei University v Soulu. Rodiče byli samozřejmě nemálo v šoku z mého náhlého rozhodnutí, jenže pro mě to bylo poprvé, co jsem byla skutečně do někoho zamilovaná a přišlo mi, že jestli to teď nechám jít, tak už mě nic podobného nepotká.

Kdo ví, jak by to bylo a nejspíš to už ani nezjistím. Jsme spolu tři roky a já zatím ani jednou během té doby nezalitovala, že jsem takové rozhodnutí udělala. On za to stojí.

„Ev, nedáme si lívance? Mám na ně hroznou chuť," zakňoural, když jsme zrovna procházeli kolem stánku, kde je dělali.

Vytrhl mě tak dokonale z přemýšlení. Jsem mu za to však vděčná, protože jsem konečně byla schopná vnímat tu nádhernou vůni.

„Jasně, něco bych si taky dala," přitakala jsem a za ruku ho potáhla blíže.

Bylo tu opravdu nemálo lidí, i když... čekala jsem něco jiného? Jsme v tak velkém městě, a ještě k tomu je večer posledního dne v roce čili za chvíli budeme odpočítávat do nového roku.