BTS [Short stories]

Pilot [Taehyung]

„Vážení cestující, právě jsme přistáli v Moskvě. Aktuální čas je sedmnáct hodin a dvacet osm minut, venkovní teplota se pohybuje okolo čtyř stupňů nad nulou. Doufáme, že se vám s námi cestovalo pohodlně a děkujeme za to, že jste si vybrali naši společnost." Zahlásila jsem do mikrofonu ihned, jakmile letadlo dosedlo na runway.

Za pár minut také zcela zastavilo, kontrolka s pásy se vypnula a všichni naráz začali vstávat ze svých sedadel. S Emily jsme si pouze vyměnily vědoucný pohled a se zavrtěním hlavy otevřely přední dveře letadla. Za nimi už byly přistaveny schody, takže se pasažéři mohli odebrat ven.

Stáli jsme pak u vchodu, všem děkovali a přáli jim krásný večer v Moskvě. Popravdě docela nechápu, proč se z toho letadla každý tak rychle žene. Kolikrát ještě pořádně nestojíme a oni už by vstávali a vytahovali svá zavazadla. Přitom jim vůbec nic neuteče a dokud nám tu nepřistaví schody, stejně se ven nedostanou.

"Ke konci mi to už přišlo nekonečné." Řekla Em a začala balit své věci. Udělala jsem totéž, a hlavně se pořádně ujistila, že jsem tu nic nenechala, jinak by to úklidová četa ihned zlikvidovala.

Měli jsme v Moskvě zůstat dvě noci, a pak se letělo přímo do Dubaje. Musejí však na letadle provést technickou kontrolu.

„Mně taky, ale je to hlavně tím, že předtím jsme letěly na otočku." Vzala jsem svůj kufřík a pomalu po jejím boku mířila tunelem do terminálu letiště. Po cestě se k nám přidaly další letušky z našeho týmu. Pár minut jsme stáli před našim výstupním GATE, a pak se zde objevili i poslední členové naší posádky – piloti.

„Let bez problémů?" zeptal se David, což je náš hlavní pilot. Může mu být tak kolem čtyřiceti, ale i přesto, že je o dost starší než zbytek složení, pořád má v sobě jakési kouzlo a především šarm. Není pak divu, když se všechny mé kamarádky a kolegyně doslova shlukly kolem něj a srovnaly s ním krok.

„Madam." Ani jsem se nemusela otáčet, protože jsem ho poznala už podle hlasu. Taky mi v zorném poli přistálo jeho rámě, u kterého jsem neváhala příliš a zahákla se za něj.

„Pane." Usmála jsem se. Nebyl to totiž nikdo jiný než náš nový přírůstek do týmu. Nový kopilot vypadal tak mladě, až bych se skoro bála, že je mladší než já sama. No vzhledem k tomu, jaké zkoušky musel absolvovat předtím, než se dostal sem, tak tomu tak nejspíše nebude.

Z přemýšlení mě však vytrhlo to, že už jsme došli do haly mezi ostatní lidi. Bez debat jsme strhli při nejmenším alespoň malou pozornost, protože co pro lidi může být zajímavější než posádka letadla ve svých uniformách. Poměrně elegantní stevardky a dva krásní piloti. Přiznávám, že do doby, než jsem se sama stala letuškou, jsem k nim vzhlížela a fascinovalo mě to. Cítila jsem se teď svým způsobem pyšná na to, že můžu být součástí něčeho, co jsem kdysi obdivovala.

„Jak mi sluší uniforma? Ještě jsi mě nepochválila." Kvůli tomu, kolik zde bylo lidí, jsem byla nucená se více přitisknout k jeho straně. Nechtěla jsem se totiž ztratit ani do nikoho vrazit. Naše ramena se o sebe jemně otřela a já k němu konečně zvedla pohled, setkávajíc se s tmavýma očima.

„Ale holky už ano." Namítla jsem s hravým úsměvem. Ani jedna se netajila tím, že by náš nováček stál za hřích.

„Já to chtěl slyšet od tebe." Našpulil nespokojeně rty.

„Vypadáš vážně jako pilot, Tae." Uchichtla jsem se. Hrozně ráda jsem si ho takhle dobírala. No nedalo by se říct, že by mi to nevracel. Spíš naopak. Od doby, co od nás minulý kopilot odešel, je to daleko větší legrace.