Je to jen hra✔️

•46•

Neskutečně se ty hodiny táhly a já se těšila, až budu moct jít na oběd, pak na ten trénink, a nakonec domů. To jediné mě ještě drželo při životě v této mučírně.
A dočkala jsem se. Mířila jsem chodbami směrem na oběd a musím říct, že mi dost vyhládlo. Vzala jsem si řízek, pokud to vážně byl řízek, a k němu nějaký salát, budeme tomu tak říkat. Sedla jsem si ke stolu plného nenormálních lidí, čili - já, Lora, Chloe, Zack, Tayler, Brian a samozřejmě nemůžu zapomenout na Dylana.
Nemá náhodou nový účes nebo mikinu?

„Souhlasíš, Niky?" Zeptal se Tayler.
Cože?
O čem to mluvili?
„Promiň, byla jsem trochu mimo, na co ses ptal?" zasmála jsem se a nevinně se na něj podívala.
„Půjdeš s námi zítra večer na ten koncert Imagine Dragons? Máme volňásky navíc." usmál se na mě a já snad myslela, že vyletím z kůže.
Imagine Dragons?
„Jasně, že jdu, to se nemusíš ani ptát!" Začala jsem jásat a všichni se rozesmáli. Nemohla jsem jim to vyčítat, moje chování vážně bylo k smíchu a já se k nim přidala.
„Dobře, tak domluveno, ve čtyři vyjíždíme, ano? Je to ve vedlejším městě." mrkl na mě a já přikývla.
To bude nezapomenutelné, miluju je, jejich tvorbu, styl hudby, prostě všechno!

Po obědě jsme šly s Chloe na tribuny v tělocvičně, jak jsem ji slíbila, a sledovaly jsme, jak kluci hrají. Vážně to uměli a nemohla jsem si nevšimnout obzvláště jednoho kluka. Měl černé vlasy s náznaky modrých melírů a černé démonské oči teď upírající na mě.
Počkat na mě?!
Rychle jsem se obrátila, když jsem si vlastně uvědomila, co jsem dělala.
„Co vy mezi sebou máte?" Zvědavě se mě Chloe zeptala a já se nechápavě dívala.
„Ty a Dylan." připomněla mi a já nevěděla, co ji říct.
„Nic, je to imbecil, co ti mám vykládat." pokrčila jsem rameny. „Jasně." škádlivě se zasmála a já musela nad tím protočit očima.
Vždyť já sama nevěděla, co mezi námi je...

„Chloe bude vadit, když už půjdu? Musím jít ještě za Brianem, máme něco domluvené." řekla jsem a ona přikývla.
„Jen běž." řekla a já ji na rozloučenou objala.
„Díky, měj se." zamávala jsem ji a šla. Na chodbě jsem ještě poslala zprávu Brianovi, že už jedu domů a chtěla jít k autu. No, možná by se mi to i povedlo, kdyby mě něčí hruď nepřišpendlila ke zdi. „Sakra, Dylane, co máš za p-" Fajn, proč nikdy nemůžu nic doříct? Jestli to někdo víte, tak mi to prosím řekněte, protože já bych to chtěla vědět...
„Já to už vážně nevydržím. Celou tu hodinu jsi mě týrala, když jsi byla v té tělocvičně." Zašeptal a mně se zadrhl dech. Vážně jsem přestala dýchat.
Upíral na mě své oči, ve kterých se leskly plamínky a chtíč. Cítila jsem na svém krku jeho dech. Každé místečko na mém těle, kterého se dotknul, mě pálilo a bylo nesnesitelné, jak blízko mě byl a on si to uvědomoval.
Věděl, jak mě uvedl do rozpaků a líbilo se mu to. Zvedl koutek úst do pokřiveného úsměvu a já neodolala a na milisekundu udělala největší chybu. Podívala jsem se na jeho rty. Byly doslova stvořeny k líbání. Plné červené měkké rty a já toužila po tom, je okusit alespoň na malou chvilku.
Nik, všimla sis už, že kyslík je důležitý k životu?
Zkus se taky někdy nadechnout.

Vzpamatovala jsem se a rukama zatlačila do jeho hrudi. Vytvořila jsem tak mezi námi dostatečný prostor. Naštěstí.
„Musím jít." řekla jsem potichu a otočila se k odchodu. No, on měl nejspíš jiné plány, když mě chytil za zápěstí, opět jsem se ocitla na jeho hrudi, neschopná byť jen se pohnout.
„Víš co, princezno? Zakázal jsem si to. Jen se tě dotknout, není to ani čtyři a dvacet hodin, co jsem si to slíbil, ale já na to kašlu. Je to těžší, než si myslíš."
Zakázal si to?

„Seru na to, seru na celé ovládání." Řekl, a pak si mě přitáhl a začal hladově líbat. Už poněkolikáté a já mu to oplácela, sama překvapená, co se děje, ale je mi to jedno. Po tom polibku jsem vážně prahla.
Přitlačil mě opět ke zdi. Nevím, co to má za zvyk, ale vážně to byla jen drobnost, co mi teď vadila.
Vpletla jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho ještě blíž.
Mezi našimi jazyky probíhala třetí světová, ve které s nadhledem vyhrával.
A pak to přišlo. Zvonek, který nás donutil se od sebe odtrhnout.
Oba jsme měli rozhozené dýchání. Díval se mi do očí a něco v nich hledal. Nemůžu říct, že bych věděla, o co se jedná nebo říct, že vůbec něco vím o tom, co se teď stalo. Opět jsem to udělala, neodolala jsem.

„Co mi to děláš, princezno?" zašeptal a opřel si čelo o to mé.
„Já? To bych mohla říct taky." uchechtla jsem se.
„Ty mě chceš zabít, asi." řekl a odtáhl se ode mě.
Zabít? Já sama nevím..
„Musím jít, promiň." řekla jsem potichu a ani nečekala na jeho odpověď. Prosto jsem se otočila a rychlým krokem šla k autu. Nechala jsem ho tam sama. Lituju toho? To kdybych věděla. Já sakra nevím, co se to se mnou děje...

Nastartovala jsem auto a rychlostí 180km/h jsem vyjela domů.
Škoda, že ta cesta však trvala, tak krátce. Vzdychla jsem si a opřela hlavu o volant.
„Přestává se mi vážně všechno vymykat kontrole." řekla jsem si pro sebe a pak těžkým krokem šla domů.

„Jsem doma!" Křikla jsem ode dveří a čekala na odpověď.
„No konečně, už jsem si začínal dělat starosti. Mám pustit film?" Vyzval mě a já přikývla.
„To si piš, na příští dvě hodiny se hodlám válet u televize." řekla jsem a taky tak udělala.
Pustil Zahulíme uvidíme a sedl si vedle mě.
Soustředila jsem se na film a zapomněla na vše ostatní, za což jsem byla vážně ráda. Žádná škola, žádný starosti, žádný Dylan. Tak by to mohlo být pořád.
No bohužel, ale žiju v reálném světě a ne v pohádce...Po skončení filmu jsem šla nahoru do pokoje, kde jsem si nachystala věci na další den a pak zamířila do koupelny. Napustila jsem si vanu a vlezla do ní.
Vzpomněla jsem si, když jsem byla malá, jak jsem si ráda ve vaně hrála na mořskou pannu. Musela jsem se nad tím pousmát.

Rozhodla jsem se po asi půl hodině vylézt a omotala kolem sebe ručník. Vysušila jsem si ručníkem vlasy a přesunula se do šatny, kde jsem si jako obvykle vzala spodní prádlo, volné tričko a šortky. I když byla venku zima, já i tak byla v šortkách a bylo mi to jedno.
Zalezla jsem si do postele, nastavila budík a konečně se vypravila do říše snů.