Cirkusový život✔️

Part 16.

       

„To po mě nemůžeš chtít tati." Šeptl Louis a podíval se na mě se slzami v očích. „Ale můžu, ještě ti není 18 Williame, takže budeš poslouchat." Louis ke mně přešel. Pořádně mě objal. „Omlouvám." Pošeptal mi do ucha. Mě bylo jasné co tím myslí. Já jsem obmotal kolem něj ruce a natiskl si ho na sebe. „V pořádku Loueh." Nechal stékat slzy po tvářích. „Miluju tě Lou Lou a navždy budu ano?" dal jsem mu neposedný vlásek za ucho.

On se lehce usmál. „Já vím Hazzy. Já vím." Políbil mě na rty. „Já tě taky Miluju. Strašně moc, ale nemůžu opustit svoji rodinu." Já jsem kývl hlavou. Moc to bolelo. Věděl jsem, že nakonec si vybere tohle. Vždyť je to jeho rodina. Já jsem jen kluk, který ho miluje a brzy bude nahrazen někým jiným, kdo ho bude milovat. Někým kdo se bude jeho tátovi líbit. Někým od cirkusu. „Děkuju za nejkrásnější chvíle mého života." Šeptl mi. Naposledy jsem měl potom ucítit jeho rty. Polibek byl plný nenávisti, lásky, touhy, bolesti a možná i naděje.

„Sbohem Loui." Odtáhl jsem se. Naposledy se na něj podíval a pohladil ho po tváři. „Nashle pane Tomlinsone. Doufám, že jednou nebudete svého rozhodnutí litovat." Šeptl jsem a s tím jsem odešel pryč. Bylo to tak těžké ho tam nechat. Měl jsem se já přidat k cirkusu? Ale co bych tam dělal. Nic neumím. Možná jako klaun, ale pochybuju, že by jeho otec byl rád. Já bych zase tady nemohl nechat mamku. Přece jen je to jediná rodina co mám a musím jí pomáhat. Se slzami v očích jsem doběhl domů.

Hned jsem vběhl do pokoje a zahrabal se do postel. „Uhm." Vzlykl jsem a už jsem to nezadržoval. Dal jsem vzlykání volný průběh. Slyšel jsem otevření dveří. Otočil jsem hlavu a uviděl tam mamku. „Co se stalo Hazz?" přešla ke mně a objala mě. Já jsem si zavrtal hlavu do jejího krku a nahlas vzlykl. „On-on odjede." Vzlykl jsem a rozbrečel se ještě víc. Tak moc to bolelo. Tak moc mě srdce bolelo.

„Harry." Začala mě hladit po zádech. „Neboj, objeví se někdo jiný.  Někdo kdo si bude vážit toho, co jsi pro něj dělal." Já jsem se podíval na mamku přes ty slzy jsem jí moc ostře neviděl, ale i tak. „Ale –ale on si toho vážil. Jen –jen nemůže opustit rodinu." Vzlykl jsem a utřel si nudli. „Já ho chápu. Taky bych tě tu nemohl nechat." Šeptl jsem a znovu se k ní přitulil. „Hazzy. Pokud byla vaše láska opravdová." Šeptla a já jsem se k ní ještě víc natiskl. „Ona byla a stále je opravdová." Vzlykl jsem znovu.

Ona mě pohladil po tváři. „Ano je opravdová. Pokud bude i za čas. Tak se určitě potkáte. Osud bude chtít, abys našel znovu tu lásku." Já jsem vzlykl. „Bude to tak bolet pořád?" šeptl jsem po chvíli, když už jsem nebrečel a jen se od ní nechával hladit a utěšovat. „Časem to bude lepší Hazzoušku. Chce to jen čas." Šeptla mi do uší a já nevím, jak jsem usnul.

Moc to bolelo, ale snad čas všechny rány zahojí.