124.) "Historie se nebude opakovat"

263 23 0
                                    

Sara

Známý hlas mne vytrhnul ze zamyšlení. Netušila jsem, jak dlouho mne sledovala. Byla tichá a nenápadná. Já si nedávala pozor a dost nepěkně toho využila. Stejně jsem věděla, že na to dojde.

Otočila jsem se jejím směrem a snažila se udržet si chladnou mysl. V její tváři jsem viděla zničení, únavu a rozpolcení. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dceru démona něco dokázalo zlomit? Dávala jsem si to za vinu.

,,Zdá se mi to?" optala se spíše sama sebe a přiblížila se ke mne se zoufalým úsměvem na rtech. Přišla mi naprosto bez života, bílá jako sníh. Rozhozená a naprosto ne sama sebou.

Okamžitě jsem o krok ucouvla. Nehodlala jsem se vracet do minulosti. Najednou jsem nechtěla, abychom byly zase spolu. Ikdyž to bylo to jediné, co mne mohlo v Nanda Parbatu držet při smyslech normálního člověka, nechtěla jsem to.

,,Proč jsi tady?" optala se, když zjistila, že nejsem jako dřív. Zřejmě si to nepřiznávala.

,,Vrátila jsem se, abych zachránila svůj domov. Budu čelit soudu a zůstávám zde jen s podmínkou, že mi Ra's pomůže. Jsem tu jen kvůli rodině" vysvětlila jsem jí hned a ona si mne zděšeně prohlížela.

Oliver je pošetilý, zdali si myslí, že bych odešla jen kvůli své krvežíznivosti a schopnosti zabíjet bez váhání. Sváděla jsem to na záchranu, přesto mne stále trýznil neznámý pocit, tvrdicí něco jiného.

,,A.." chtěla se na něco zeptat, ale hlas se jí zlomil. Klesla pohledem k podlaze a já si přišla tak ponížená. Ona žila jen mnou a ligou a já jsem vůči ní tak krutá. ,,A co my dvě?" vzhlédla, doufajíc v zázrak.

Její oči byly skleněné. Viděla jsem v nich svůj vlastní odraz. Bála jsem se, že na tuto otázku dojde. Nezbylo mi nic jiného. Nechtěla jsem, aby se historie opakovala. Nemohla jsem.

,,Žádný trénink, žádné mise ani jiný bližší vztah. Jsem zde jako bojovník kvůli rodině" vyřkla jsem. Až jsem se já sama podivila s jakým klidem. Byla jsem tak nedostupná a chladná. Odtažitá až možná i maličko nepříjemná.

,,Dobře" vydechla Nyssa. Nehla při tom ani brvou, zřejmě už sama nečekala nějakou naději. Nejspíš ani to, že mne ještě někdy uvidí. Natož v lize. Sama si však nedokážu přiznat, jak těžké to bude být s ní v jedné budově, ikdyž téměř nekonečné.

,,Musím jít, mám své povinnosti. Omluv mě" šeptla najednou a otočila se na patě. Ani nevím jak, ale v mžiku jsem byla zase sama. Najednou mi bylo do pláče. Byly jsme si kdysi tak blízké a nyní? Přišla jsem si, jako bychom se snad ani neznaly. Neskutečně jsme se odcizily a mohu za to jen já.

Nakonec jsem usoudila, že bych se měla vrátit zpátky na cestu. Můj pokoj zůstal naprosto stejný. Tedy, alespoň jsem si to myslela.

Sotva jsem otevřela dveře, nedýchal jsem. Bylo zde spoustu nedopálených svíček po celém pokoji, rozestavěných systematicky na podlaze, posteli, skříních i jediném okně, ve kterém jsem sedávala celé noci.

Jako by zde snad probíhal nějaký rituál. Však bylo mi naprosto jasné, kdo to udělal a proč. V tu chvíli mi opravdu vhrkly slzy do očí...

---

,,Sešli jsme se zde, abychom strestali neposlušnost jednoho z nás" vyřknul burácejícím hlasem velký Ra's al ghul. Šel z něj strach.

Já, klečíc mu u nohou, jsem jen mlčky naslouchala dalším jeho slovům. Obstoupili mne další, vysoce postavení muži v lize. Dále jen podél stěn ti, kteří tomu chtěli přihlížet. Byli to svědkové a měli pak šířit onen strach a myšlenku spravedlnosti, který na mne bude vykonán.

,,Tvou situaci jsme už prodiskutovali, Ta-er al Sahfer. Tvým trestem bude dvacet jedna ran a to za každého muže, kterého jsi poslala do pekel svou rukou" vyřknul a následně mne dva Asasíni chytili pevně za paže.

Ra's jim pokynul a tak mne mu předhodili jako divoké zvěři. Následně jeden z jeho přisluhovačů podal bič z čisté hadí kůže jeho pánu a já jen přihlížela. Vše uvnitř mne se stáhlo, však neměla jsem na výběr. Myslela jsem jedině na svou rodinu a blízké.

Nyssin otec mne obešel a já tak nyní klečela zády k jemu samému. Můj pohled spočíval na Lazarových lázních. Z ničeho nic se ozvala hlasitá rána, předváděl se. Musela jsem se nad tím ušklíbnout, bohužel pak už to nebyla taková legrace.

Rozmáchnul se a další rána neskončila na podlaze, nýbrž na mých zádech. Potlačila jsem bolestný výkřik. ,,Wahid!" ozvalo se od všech přihlížejících. V jazyce ligy stínů to znamenalo "jedna". Odpočítávali mi počet ran, jak milé.

Pod následující ránou jsem se sotva udržela na kolenou. ,,Athnan!" další odpočet. Zatla jsem zuby a upnula svůj pohled pevně před sebe.

,,Thlath!" třetí. Představovala jsem si opodál stojící Laurel a za ní Sladea, který se jí chystá podřezat krk. Měla jsem velmi reálnou představivost, pomáhalo to však asi jen do desáté rány, kdy mne bolest překonala.

Cítila jsem, jak mi krev stéká po studené kůži na zádech. Při každé další ráně jsem už padala k zemi. Však donutili mne zase vstát a vyčkat na další části trestu. Už jsem v sobě ani nedržela křik, nešlo to.

Celé mé tělo se svíjelo v neúmorných trápeních. Brněl mi každý kousíček páteře až bych nikdy netušila, že to snad jde. Po poslední ráně jsem se, ač jsem nechtěla, svalila k zemi. Vydýchávala jsem to, co se právě teď stalo.

,,Tvé hříchy byly odpuštěny, však nikdy ne zapomenuty" vyřknul Ra's a předal svou zbraň dalšímu. Ležela jsem ve vlastní kaluži krve, bylo to tak nepříjemné a potupné.

Po chvíli se všichni vypařili, nejspíše jim dal právě on ten pokyn. Snažila jsem se postavit zpátky na nohy, když v tom se ke mne samotný démon přiblížil. Donutil mne mu pohlédnout do těch jeho nekonečně pronikavých očí.

Sevřel mou tvář pevně v dlani, byla jsem slabá a nedokázala mu odporovat. ,,Podléháš jedině mne" prsknul po mne a následně mne od sebe odvrhnul. Usadil se na svůj trůn a kochal se mým utrpením.

Takovou radost jsem mu však nedopřála dlouho, jelikož jsem sebrala zbytečky síly a vyškrábala se na nohy. Zaujatě mne pozoroval i při mém odchodu...



The CanaryKde žijí příběhy. Začni objevovat