33.) "Výslech"

544 54 0
                                    

Sara

Vysedávat v cele byla velká nuda. Však mou výhodou bylo, že se mi všichni vězni vyhýbali. Přece jen jsem zavraždila někoho, na koho by si nikdo nikdy nedovolil. Bylo povoláno tolik "atentátů" na tohoto člověka a nikdo z nich se nedožil následujícího svítání. Ale já? Já jsem to dokázala, i když jsem nyní skončila tady a ještě z vlastní blbosti. Byla jsem na sebe svým způsobem pyšná. Už jsem byla docela i smířená se smrtí. Celé dny jsem nedělala nic jiného, než jen vysedávala a polehávala na posteli a hleděla do kovových pružin nade mnou. V mém "útulném" pokojíku jsem byla naprosto sama. Občasně po mne prsknul nějaký ten dozorce, ale už ani to v poslední době ne. I já jsem přestala mluvit a jen nechávala myšlenky proudit. Zavřela jsem oči a složila ruce za hlavou. Představovala jsem si, jaké by to bylo znovu vidět se s rodinou. Přáteli. Vzpomněla jsem si na Olivera a řekla si- kéž by i on měl to štěstí a přežil. I když si nedokážu zrovna jeho představit, že by byl schopný se něčemu takovému postavit. Však život v pekle člověka neuvěřitelně změní. Když se podívám na své já před tím a potom, tak jsem zcela jiná. Můj život se prakticky rozdělil na období "Před nastoupení na loď" a "Po ztroskotání lodě". Což je docela ironické. Ze zamyšlení mne vytrhly kroky a následné zacinkání klíčů v zámku. Zbystřila jsem. Nehodlala jsem ale nijak zvlášť reagovat. Svým pohledem jsem sjela tři dozorce, jeden z nich třímal pouta. ,,Jdeme" poručil mi a já se poslušně postavila. Za tu dobu co zde jsem mi už bylo vše naprosto ukradené. Přistoupil ke mne a ostatní dva mne obestoupili. Za normálních okolností zde chodí pro vězně maximálně jeden jediný muž, ale mne musí hlídat skoro celá armáda. Bylo fajn, že si uvědomují, jak moc jsem nebezpečná. Ale zároveň mne štvalo, že se odsud nemám šanci dostat. Za ten týden jsem to zkusila čtyřikrát. Vždy jsem zase skončila na stejném místě- v cele. Dali mi pouta a ujistili se, že jsou pevně sevřená. Chladný kov se mi zarýval hluboko do kůže, nevnímala jsem to. Bylo mi to jedno. Mohla bych se z pout dostat do minuty, jen to nemělo cenu. Vedli mne podlouhlou chodbou s šedými zdmi, jež mi přišly tak děsivé. Nedokážu si představit, jaké to tu asi je pro holčičky s bohatých rodin co zde sedí jen kvůli opilosti v sedmnácti. Ani jsem se neptala, kam mne to vedou. Však zanedlouho, kdy jsme zahýbali mnoha a mnoha uličkami a zjistila jsem, že bych se odsud nikdy nevymotala, tak mne posadili do čtvercové místnosti. Obklopovaly mne čtyři odporné bílé stěny a já si přišla jako v blázinci. Chvíli jsem byla naprosto sama, mi však bylo jasné, že mne pozorují skrz skleněné okno, do kterého nebylo vidět. Nastalo ticho a já se bez zájmu rozhlížela kolem sebe. Cítila jsem na sobě pohledy cizích osob a bylo mi to nepříjemné. Přišla jsem si jako zvíře zavřené v kleci. Ale snažila jsem se zachovat klid, jelikož posuzují mé chování mimo celu. Tak je to vždycky. V tu chvíli, kdy jsem si říkala, že vůbec nikdo nepřijde, zavrzaly kovové zvukotěsné dveře. Já ale daného muže, který přišel, zcela ignorovala. Posadil se naproti mne na stůl. ,,Zdravím tě, jaké je tvé jméno?" optal se a já si jen dál hrála s dírkou vydlubanou do docela starého stolu. Jsem tu týden a oni nepřišli na mé jméno. Měla jsem sto chutí mu říct, ať jde... někam. Neodpověděla jsem mu a on to přecházel. ,,Tak tedy dobrá, já si to zjistím sám. Ale jen aby jsi věděla, jsi odsouzená k smrti. A soud nebude. Za pět dní ti byl určen termín smrti" oznámil mi hrubě. To mne vytočilo, to jako zde nemají žádná práva?! Zrzek se na mne zadíval a vyčkával na mou reakci. Žádná nepřišla. ,,Hele, vím že tě jistě někdo najmul, není to poprvé co někdo jako ty zaútočil na pana Teera. Ale ty jsi chytřejší a zdatnější. Řekni jméno a já se zaručím o to, aby to nebyl trest smrti ale jen vězení" naklonil se co nejblíže ke mne, až mi to přišlo nechutné a nepříjemné. Měla jsem chuť mu jednu vrazit nebo mu tu dutou tupou hlavu omlátit o tenhle stůl. Ale musela jsem se krotit. Ignorovala jsem ho, úplně. A jeho to očividně dost štvalo. ,,Tak hele slečinko. Snažím se ti pomoci!" třísknul do stolu, ale to se mnou nehlo. Bylo mi jasné, že toto bude ještě zajímavý rozhovor...

The CanaryKde žijí příběhy. Začni objevovat