4.) "První Setkání"

1K 70 1
                                    

Sara

Přitáhla si židli od stolku opodál a usadila se. Nastalo chvilkové ticho a ona mne jen nějakou dobu pozorovala. Z jejího pohledu se nedalo vůbec nic vyčíst. Však smrti se nebojím. Měla jsem ale takové tušení, že mne zabít nehodlá. Přece jen mne zachránila, asi zřejmě. ,,Vypij to" sáhla k misce na stolku, jež jsem si vlastně ani nevšimla a podala mi ji. Pokusila jsem se alespoň usadit v polosedu. Chvíli jsem si ji nedůvěřivě prohlížela. Však nedala mi na výběr a já vodu bez jakékoli příchuti a vůně vypila. Přikývla jsem hlavou na znak vděku. ,,Mne se bát nemusíš, já ti neublížím. Jak ses ocitla na tom ostrově?" zeptala se a vyčkávala trpělivě na mou odpověď. Nedivila jsem se jejím otázkám. Jsou klasické, na něž se mne ptal prakticky i Ivo. ,,Mou loď..." začala jsem, však zlomil se mi hlas. Znovu jsem nabrala síly a nadechla se. ,,...potkala bouře a potopila se" dopověděla jsem s jasným strachem v hlase. Tmavovláska přikývla a odložila keramickou misku zpět na stolek. Nechtěla jsem jí mluvit o Oliverovi ani o mé rodině. Něco mi říkalo, že je přesto nebezpečná. Následně znovu vstala a vrátila židli zpět na její místo. ,,K úsvitu budeme na místě" oznámila mi jen a než jsem se nadála, znovu jsem byla sama. Otočila jsem se a ohlédla z malého kulatého okénka. Odrážela se v něm voda a nekonečná hladina. Pochopila jsem tedy, že jsem znovu na lodi...

Nyssa

Vzala jsem dívku do svého domova. Musela jsem o tomto faktu obeznámit velitele. Bez zaklepání jsem vešla za pancéřované dveře a ani je za sebou neuzavřela. Následně jsem se před jeho trůnem poklonila. Poklekla jsem na znak úcty k vlastnímu otci. Miluji spíše volnost při plnění daných úkolů, jimiž je zabíjení cílů, a tohle bylo svazující a velmi ponižující. Však každý musel pokleknout před R'as al ghúlem. Rozený zabiják. Postrach všech nočních můr. Vtělení démona a já klečící před ním jako jeho dcera. ,,Úkon byl splněn můj pane. Už jeho jméno upadlo v zapomnění" řekla jsem se sklopenou hlavou. ,,Dobrá. Ale to není důvod, proč jsi opravdu přišla" odpověděl rázným a chladným hlasem. Učil mne a ne jako otec. Je tvrdý a často bezpáteřní. Na mne byl ještě chladnější a tvrdší, protože já musela být nejlepší z jeho lidí. Postrachem, ale také vzorem jeho výchovy. Dcera démona a tak vůdčí osobností ligy. A tím jsem se také stala. ,,Při zpáteční cestě jsem narazila na jistou osobu" začala jsem váhavě a hledala vhodná slova. Chvíli jsem je nenacházela. Můj otec zabíjí bez váhání každého, kdo se mu jakkoli nezdá. ,,Jakou osobu snad?" prudce se postavil a jeho plášť z drahých látek se snesl k zemi. ,,Nemám zdání o jejím jméně. Však byla osamocená a já uznala, že si nezaslouží smrt" odpověděla jsem. Když s ním mluvím, povětšinou nesmím pozvednout oči od země. Pozorovala jsem tak mramorovanou podlahu, když v tom ukázal prudce, že mám vstát. Učinila jsem. ,,Jestli zklame, zemře tak či tak" zamračil se. V jeho očích bylo vidět, že i když ji ani neviděl, nevěří jí. Můj otec nevěří totiž ani mne, natož naprosto cizí dívce bez výcviku a jména. To já byla jiná. Jistě, svou důvěru si schovávám pro někoho, kdo si to zaslouží. A i když můj otec je chladný, nepřístupný, tvrdý či snad bezohledný, záleží mu na mne. Milující otec, skrývajíc to uvnitř sebe. Kdyby na mne kdokoli sáhnul, nedopadl by nejlépe. Všichni z něj mají respekt. Následně pokývnul hlavou a vydal se pryč z jeho sálu i s muži, jež mu dělají ochranu. Ne že by ji snad potřeboval, ale cítí se pak mnohem mocnější. Zůstala jsem zde sama...

The CanaryKde žijí příběhy. Začni objevovat