The Canary

43.) "Otázky bez odpovědí"

Nyssa

Čas utíkal jako voda. Dny střídaly temné bezesné noci a naopak. Temnota zahalovala Nanda Parbat v tento čas. Zahleděla jsem se do dáli a hledala světlo. To světlo ve které jsem nikdy nevěřila. Ne z důvodu nevědomosti, ale nikdy nedosáhlo na takové místo.Byla jen vůle R'as al ghúla a temnota všude kolem. "Zlo nahrazováno smrtí" heslo této pevnosti, nikdo nic jiného zde nezná. Ale v posledním necelém roce mi v hlavě vládne otázka- ale co když je v životě a ve světě i něco víc? Něco mocnějšího, něco silnějšího než je samotný démon? V posledních několika měsících mám mnoho otázek a žádné odpovědi. Vše se točí stále dokola v jednom nekonečném kruhu. Mé myšlenky jsou zmatené, jelikož se zaměřily jen na jedinou osobu na světě. Nevědomky jsem si uvědomovala situaci, čímž jsem vyvolala návaly pocitů mne neznámých. Jaké kouzlo v sobě skrývají slůvka, byť nikdy nebyla vyřčena? Co se stane, když do temnoty vtrhne světlo? Dívka bez cíle, se strašlivou minulostí a ztracenou milující rodinou- dokáže něco změnit? Můj pohled se upíral k nekonečné dáli a mé myšlenky se nacházely kdesi v prostoru mezi nebem a zemí. To přeci nejde, opakovala jsem si stále dokola nevěřícně. Již před několika dny jsem si byla nucena přiznat, že mi na té menší blondýnce velice záleží, ale až kam jsem schopná zajít? Nedokázala jsem si vybavit jakéhokoliv jiného člověka, o kterého bych snad měla takový strach, jako o ni. Zde totiž neexistovaly city, starost, strach nebo snad něco jako... láska. Ale jen povinnosti, cíle, smrt a temnota, která pohlcovala každého, kdo sem jen letmo nahlédl. Natož toho, kdo se zde narodil a vyrůstal zde. Povzdychla jsem si nad tímto faktem a snažila si uvědomit, co jsem vlastně zač, jelikož jsem o tom v posledních několika měsících váhala. V tom jsem uslyšela otevření dveří mých komnat, věděla jsem o koho se jedná. Nikdo jiný si totiž nedovolí takhle ke mne vstoupit bez ohlášení a zaklepání. Zcela jsem ignorovala skutečnost, že již nejsem v místnosti sama. Stále jsem hleděla upřeně před sebe a mlčky čekala, co se bude dít dál.

Sara

Vešla jsem a spařila jsem osobu, kterou jsem hledala, u snad jediného okna zde. Ignorovala mne, což mne možná i urazilo. V poslední době se chová zvláštně. Od doby, kdy jsme se vrátily z mé první mise, jsem i já na vážkách. Stále jsem měla otázky a má mysl byla rozpolcená. Myšlenky se křížily a tvořily tak nesmyslnou síť, jež nešla nijak rozmotat. Spíše jsem se do ní jen více a více zamotávala. ,,Jsi v pořádku?" optala jsem se starostlivě po několika minutách neúnosného ticha. V tu chvíli se otočila a aniž by na mne pohlédla zavřela svou cestovní tašku. Byly jsme připraveny na cestu do Číny. Náš cíl jsem ani nedokázala pojmenovat, jeho dlouhé nevyřčené jméno bylo pro mne moc složité. ,,Ano, jistě" odpověděla chladně, tak jako už několikrát před tím. Došla jsem rychlým krokem k ní a chytila ji za paži tak, že se otočila mým směrem. ,,Mluv pravdu, Nysso" naštvala jsem se v tu chvíli a zahleděla se jí dlouze do očí. V nich se cosi blýsklo, nedokázala jsem však říci co. Nastalo nekonečné ticho, že jsem snad slyšela i voskové svíčky hořet. Naše obličeje u sebe byly tak blízko, že jsem cítila její dech na svých lících. Má mysl se ztratila a začínala jsem se utápět v těch jejích jasně čokoládových očích. Ona neodpovídala a já byla trpělivá. Najednou se těch několik málo minut proměnilo ve věčnost, když to ukončila tím, že se mi prudce vytrhla. ,,Mluvím pravdu" odsekla mi krutě a vzdálila se. ,,Je pozdě, musíme jít" popadla své věci a vydala se k východu. Mne nezbylo nic jiného, než ji následovat...