The Canary

101.) "Svoboda"

Sara

Vyšel z domu. Nějakou dobu jsem jej jen pozorovala a váhala nad činem, který nyní plánuji. Byla to chyba, všechno byla jen chyba. Litovala jsem najednou všeho, co jsem kdy udělala a tak jim ublížila.

Při pohledu na svého otce jsem bojovala s návaly smutku a výčitek svědomí. Tak moc mi chyběl, každým dnem mi spolu s Laurel tvořili oporu. Jen díky nim jsem zvládla výcvik i svou zkoušku zdatnosti.

Vypadal vyděšeně, zřejmě mu zůstala v hlavě slova Felicity. Zaleknul se i skupinky neposedných dětí, běžících přes cestu. Přitom mi to tu přišlo jako docela klidné město. Mnoho lidí netušilo o nástrahách, které jim ulice Starling City chystaly.

Blížil se ke svému autu. Já jsem se po detailním rozhlížení se po okolí vydala k němu. Slyšel mé kroky, nesnažila jsem se k němu přikrást. Však s každým dalším jsem cítila, jak mne sužují všechny špatné pocity. 

Sáhnul po zbrani a namířil ji na mne. ,,Drž se ode mě dál" byl vyděšený, ale já neměla strach, neviděl mi skrz tmu do tváře. Následně, po slabším zaváhání, jsem vystoupila na světlo a on se zamračil.

,,Ne, ty... ty nemůžeš být Sára. Má dcera je.." ani to nedořekl a nedivím se mu. Je to taková doba a já jim způsobila tolik bolesti, jež se nedá odpustit ani za sto let.

,,Jsem to já, tati. To je v pořádku" stáhla jsem jeho zbraň. Má slova se vytrácela ve vzduchu a můj hlas se lámal. Ve chvíli kdy si uvědomil, že jsem to skutečně já si mě prudce přitáhnul do objetí. V tu chvíli jsme se oba dali do pláče.

,,Moje holčičko.." šeptal mi do vlasů, když mě tisknul pevně k sobě. Nějakou chvíli jsem se cítila v bezpečí, jako by najednou liga neexistovala a vše bylo v naprostém pořádku. 

Po chvíli jsem se odtáhla a pohlédla mu do očí. ,,Pojď, musíme jít" šeptla jsem, jakmile se má mysl vrátila zpět do reality. Reality, ve které mě pronásledují tři ozbrojení muži v černých kápích.

,,Ne já se nehnu z místa, dokud mi nevysvětlíš, co se tady děje!" trčel na místě a já ztrácela slova. Nesměla jsem mu říci mnoho, ale ani mlčet by nepomohlo.

,,Jsi v nebezpečí" dostala jsem ze sebe jen. V tu chvíli mu něco blýsklo v očích a já si uvědomila, jaká to byla chyba sem přijít.

,,Poslala jsi Smoakovou, aby mě přemluvila k odjezdu?" začalo mu to pomalu docházet. ,,Znáš se s Arrowem a tou maskovanou.." zastavil se uprostřed vlastní věty. ,,To ty jsi ta maskovaná dívka, jsi doma už týdny" vydechnul nevěřícně v naději, že mu to snad vyvrátím.

,,Řekni mi jednu věc, ozvala by ses nám, kdyby se tu neobjevila ta liga?" optal se. Hleděl na mne, jako bych snad nebyla ani jeho dcerou. Což už jsem opravdu několik let nebyla.

,,Ne" vyřkla jsem zcela chladně a nevázaně. Byla jsem upřímná nehodlala jsem mu na oči nasazovat růžové brýle a lhát. 

,,Ale teď už pojď, prosím" žadonila jsem. ,,Nejdu, nebojím se a ochráním tě" odseknul mi. Stáli jsme na holé ulici, zcela sami a na ráně. 

,,Tati, vím že jsi statečný polda, upřímný a silný. Ale tihle muži ti podříznou krk dříve, než stačíš sáhnout po zbrani. Prosím, pojď se mnou" po těchto slovech obměknul. Nevím proč, ale opravdu se dal do kroku.

---

Vzala jsem jej do své skrýše ve věži radnice. Okolím prostupovala nekonečná tma a venku bylo naprosté ticho. 

,,Divím se, že mě nenapadlo tě hledat i tady" zabrblal si spíše tak pro sebe a já se nad tím musela usmát. 

,,Je odsud nádherný výhled na celé město, jako na dlani" mrkla jsem na něj a snažila se mu tak osvětlit důvod zvolení tohoto místa. I když jich bylo daleko víc.