The Black Sheep Of The Family

12. kapitola

„Mě se ptáš, co tady dělám? Mě? Neměl bych se spíš ptát já tebe?", odfrkl si Louis. 

„Nedělej scény, prosím.", stále jsem mluvila tiše, protože jsem se bála, že mě můj hlas zradí a zlomí se. Cítila jsem na sobě Liamův nechápavý pohled, neměla jsem ale odvahu se mu podívat do očí. Hleděla jsem na Louise a jako bych svým pohledem žádala, aby se propadl, aby tady prostě nebyl. 

„Nemám dělat scény? Já tě hledám, bojím se, kde jsi, a ty si tady zatím v klidu vysedáváš s cizím klukem?"

„Hele, já nevím o co tady jde. Nevím ani, kdo jsi. Mohl bys nás, prosím, nechat na pokoji?", promluvil najednou Liam. Jeho hlas byl silný, na rozdíl od toho mého.

„Nevíš, kdo jsem? Tak já ti to klidně řeknu. Jsem její přítel."

„Přítel?", slyšela jsem, jak Liam zalapal po dechu. Konečně jsem se nabrala trochu odvahy, pootočila hlavu a podívala se na něj. Byl zaskočený, překvapený, bohužel ale i tak nějak.. zraněný. 

„Jo, přítel. A ona a její přítel jsou právě na odchodu."

„Louisi.."

„Jdeme.", řekl Louis rázněji. Hleděla jsem na Liama a čekala, že se mě nějak zastane. Že zakročí a řekne, že s Louisem nikam nepůjdu. To ale neudělal. 

„Bude lepší, když půjdeš.", hlesl. Zadržovala jsem slzy, které se mi draly ven, sebrala jsem kabelku a spěchala ke dveřím od kluka, který mi tak náhle přišel do života, se kterým mi bylo tak skvěle, ale kvůli mé blbosti, tak jak náhle a rychle přišel, tak i rychle odchází a já cítila, jak se všechno to hezké, co ke mě choval a co na mě viděl, vytrácí.

„Kam do prdele jdeš?", slyšela jsem za sebou křičet Louise, když jsem se před kavárnou nezastavila, ale vydala se po ulici. 

„Pryč."

„Zastav se."

„Nech mě být."

„Zastav se kurva!", jeho ruka mě silně stiskla mou ruku, až jsem bolestí zakňučela. 

„Půjdeš se mnou."

„Nebudeš mi říkat, co mám dělat!", zakřičela jsem na něj. Slzy už mi samovolně stékaly po tváři.

„Do prdele Rosie, co se to s tebou děje?"

„Pusť mě."

„Rosie!"

„Pusť mě, nebo začnu křičet.", procedila jsem skrz zuby, přičemž jsem se mu dívala přímo do očí. Sledovala jsem je, jak se v nich promítá zlost, a taky to, jak zrychleně dýchá. 

A to bylo poprvé, co mi naháněl strach. Poprvé, co jsem se bála svého přítele. 

Uběhlo několik dlouhých sekund a jakmile jsem ucítila uvolnění jeho stisku, otočila jsem a spěchala po ulici pryč, daleko od něj.  

Rychlým krokem jsem kráčela po ulici a přemýšlela nad tím vším, co se za poslední dobu stalo, nad tím, co dělám špatně, a nad tím, proč se lidi kolem mě tak změnili.

Nebo.. jsem se změnila já?