The Black Sheep Of The Family

11. kapitola

„Takže.. kam jedeme?", zeptala jsem se Liama, jakmile jsme oba nasedli do jeho auta. 

„No, já to tu vlastně ještě pořád neznám. Jakou kavárnu máš ráda?"

„Víš co, tak prostě jeď, auto necháme na nějakém parkovišti a projdeme se."

„Dobře. A kam mám jet?"

„Budu tě navigovat.", zasmála jsem se nesměle. 

„Dobře.", řekl s menším úsměvem na tváři, nastartoval auto a vyjel z naší příjezdové cesty. 

„Chodíte s tvým tátou na společné snídaně často?"

„No.. ani ne."

„Aha."

„Tady doprava.", pípla jsem.

„Zase mi připadáš nervózní.", řekl Liam a pootočil na mě hlavu. 

„Nejsem nervózní.", zalhala jsem a podívala se z okna, aby mi neviděl do obličeje. Samozřejmě, že jsem nervózní byla. Jela jsem na rande s klukem, přičemž svého kluka jsem nechala někde s kamarády.

„Ale Rosie, já to vidím.", uchechtl se. 

„Ne, fakt nejsem."

„Dobře.", slyšela jsem v jeho hlase pobavení. 

„Tady doleva. Vidíš to parkoviště? Tak tam."

„Rozkaz, slečno."

„Tady to mám ráda.", pousmála jsem se, když jsem vystoupila z auta a podívala se na park, který se vedle parkoviště nacházel. 

„Fakt?"

„Jo. S tátou jsme sem chodili pořád."

„Máte spolu skvělý vztah, že?", zeptal se. Zaskočeně jsem se na něj podívala.

„Um, no.. jo.."

„Jde to vidět. To, jak tě celý večer, co jsme byli u vás, sledoval, bylo to hezké."

„Dost o mně, chci vědět taky něco o tobě.", společně jsme se rozešli do parku.

„A co bys chtěla vědět, Rosie?"

„Takže.. kolik ti je vlastně let?"

„20. A tobě?"

„18."

„Takže jsi ještě na střední?"

„V posledním ročníku."

„Wow, tipoval jsem, že už jsi vysokoškolačka."

„Zase jsi to přehodil na mě. No tak, Payne, ty mi o sobě nechceš vyprávět?", povytáhla jsem obočí. 

„Pardon.", rozesmál se. 

„Takže ty jsi na vysoké?" 

„Jo. Dva roky jsem u nás studoval podnikání, ale to mě moc nebavilo. Vlastně ani nevím, proč jsem to studovat šel. Ale od úterý nastupuju na Chicagskou univerzitu, kde budu studovat práva."

„Takže pozítří? Wow."

„Jo. Jsem z toho docela nervózní, ale už se vlastně těším. Hele, nějaká kavárna. Jdeme na to kafé?", ani jsem si nevšimla, že už jsme prošli park. 

„Jasně, jdeme.", usmála jsem se. Když jsme vešli do Sam's kavárny, usadili jsme se u malého stolku pro dva v rohu kavárny. 

„Sem jste taky s tvým tátou chodili?"

„Vlastně jsem tady poprvé. Asi je to nově otevřené, ani jsem o ní nikdy neslyšela.", rozhlédla jsem se kolem a nasála vůni kávy, která byla cítit po celé místnosti, společně s novotou, která mi říkala, že mám zřejmě o tom otevření pravdu. Kavárna byla menší, bylo v ní jen pár stolků, a my s Liamem jsme byli jediní zákazníci.

„Dobrý den, už víte, co si dáte, nebo budete vybírat?", s úsměvem k nám mluvil mladý chlapec. 

„Já si dám Espresso a neperlivou vodu, prosím.", řekl Liam bez rozmyšlení. 

„A pro slečnu?"

„Cappuccino a neperlivou vodu.", usmála jsem se. 

„Hned to bude u vás.", pousmál se chlapec a odešel. 

„Není to pro tebe těžké, přestěhovat se tak daleko?", začala jsem hned mluvit.

„Já jsem vlastně i rád, že můžu začít někde od znova."

„Jak to myslíš?"

„Je to složité. Prostě mám minulost, na kterou nerad vzpomínám."

„Ten pocit znám.", broukla jsem. 

„Jo?", koukl mi do očí. 

„Jo. Nejradši bych taky odešla někam pryč, kde by ji nikdo neznal.", ztišila jsem hlas, když nám chlapec přinesl naši objednávku. 

„Chci tady začít nový život. Když mi máma oznámila, že jí nabídli místo v Chicagu, nejdřív jsem z toho byl vykulený, pak jsem si ale uvědomil, že je to příležitost. Pro ni, ale i pro mě.", poslouchala jsem jeho slova a přitom ho sledovala tak ostře, jako bych se chtěla dostat až do jeho hlavy a zjistit, jakou minulost má namysli. 

Najednou jsem v něm viděla tajemno, které jsem předtím neviděla. Něco, co skrývá přede všemi. Něco, co nikdo neví. A něco, co chci zjistit, co je. 

Zatřepala jsem hlavou, když mi zazvonil mobil.  

„Promiň.", omluvně jsem se usmála a sáhla do kabelky, odkud jsem vytáhla mobil. Když jsem na obrazovce uviděla Louisovu fotku, zarazila jsem se. Po chviličce vyzvánění jsem mobil zacvakla a položila na stůl. 

„Klidně jsi to mohla vzít.", řekl Liam. 

„Ne, ne. Není to nic důležité."

„Dobře. A co ty plánuješ po střední? Vlastně, to si teď už budeš vybírat, co hodláš dělat dál, že?"

„Jo. A to je to, čeho se bojím. Já totiž absolutně nevím."

„Nevíš, co chceš dělat?"

„Nevím, já-", protočila jsem očima, když mi mobil začal zvonit podruhé. Hovor jsem znovu ukončila, ztišila si zvuk a otočila ho obrazovkou dolů. 

„A co kamarádi? Není ti líto, že jsi je musel opustit?"

„Žádné kamarády jsem tam neměl."

„Neměl?"

„Ne."

„Jak.. je to možné?"

„Rosie, nech to být. Někdy ti to třeba řeknu, ale teď.. změnila bys na mě názor a to já nechci. Já.. líbíš se mi, Rosie. Jsem rád, že jsem tě poznal a tímhle si to nechci pokazit."

„Dobře.", pípla jsem, přičemž jsem se usmála nad jeho slovy.

„Tak se pojďme bavit o něčem veselejším. Věděl jsi, že-", zůstala jsem sedět s otevřenou pusou, když jsem spatřila Louise ve dveřích kavárny. 

„Aha, takže tady jsi.", odfrkl si, když přišel k našemu stolu. 

„Co tady děláš?", zeptala jsem se tišším hlasem.