The Black Sheep Of The Family

4. kapitola

Na mobilu jsem si zapnula GPS a zjistila, že dojít domů mi bude trvat skoro čtyřicet minut. S povzdechem jsem se vydala na nekonečnou cestu, v ruce jsem stále držela mobil a sledovala, kudy mám vlastně jít. 

Proklínala jsem se za to, že nemám v kabelce sluchátka. 

A taky jsem proklínala Louise, že mě poslal takhle pozdě samotnou domů. 

Procházela jsem uličkami plných domů, pouze lampy mi svítily na cestu a dělaly mi psychickou podporu, jinak zde nebylo ani živáčka. A taky bylo docela zima.

Kdybych neodporovala otcovi a šla místo k Louisovi na rodinnou večeři, byla bych teď v teple a v bezpečí doma. 

Promnula jsem si obličej a vytřela tu myšlenku o tom, že bych radši byla na rodinné večeři, z hlavy. Měla jsem za sebou teprve dvě minuty chůze a už mě to šíleně nebavilo. 

Když jsem zrovna zabočovala do vedlejší ulice, slyšela jsem za sebou jet auto. Poprvé, za tu dobu, co jdu, jsem nebyla na ulici sama. Ze začátku jsem auto ignorovala, pak ale, jak se blížilo ke mně, zpomalovalo. A nakonec, když bylo kousek přede mnou, zastavilo a z auta vystoupila vysoká osoba. Kvůli té tmě jsem viděla jen černou siluetu, z čehož mi běhal mráz po zádech. Když ale osoba přešla na chodník, uviděla jsem před sebou hnědovlasého kluka, který mohl být v mém věku, nebo možná starší, v džínách, khaki tričku a černé kožené bundě, a to mě trochu uklidnilo. 

„Ahoj. Zahlédl jsem tě, když jsem vjížděl do ulice a říkal jsem si, že možná potřebuješ pomoct."

„Um, ne?", pokračovala jsem dál v chůzi. 

„Hej, počkej. Já ti zastavím a ty prostě normálně odejdeš?"

„A co mám dělat? Kdo vlastně jsi?", zasmála jsem se nad touhle situací. 

„Možná nasednout do auta? Předpokládám, že v tuhle hodinu po ulicích nechodíš dobrovolně, navíc sama."

„Chodím. A nejsem sama, je tu se mnou GPS."

„Vtipná holka."

„Jo, říká se to o mně.", protočila jsem očima a hlavou mi projela otázka, proč s ním vlastně ztrácím čas. 

„Hele, díky za pokec, ale mě čeká ještě asi půlhodinová cesta a je docela zima, takže když dovolíš, půjdu."

„Proč prostě nenasedneš do toho auta a já tě odvezu?"

„A proč bych to dělala? Neznám tě, nikdy jsem tě neviděla. Myslíš, že ti vlezu do auta?"

„Dneska jsem se sem s rodinou přistěhoval, takže jsi asi ani neměla šanci mě někde vidět."

„Wow, no tak tě vítám v našem městě.", řekla jsem ironicky.

„Jo, díky. Nasedneš už do toho auta?"

„Dneska ses sem dostěhoval a chceš mě někam vést? Pardon, ale znáš to tady vůbec?"

„Neznám. Ale stejně jako ty mám GPS, takže stačí, když mi dáš adresu."

„Bože, fajn. Sednu si do toho zkurveného auta, jo? Budeš pak spokojený?"

„Úplně nejvíc.", zazubil se a já až díky tomu úsměvu zjistila, že je vlastně docela hezký. I když jsem ho viděla jen díky pouliční lampě, která svítila skoro nad námi, takže kdoví, jestli jsem neviděla blbě. 

„A proč vlastně ty jezdíš po městem teď, v tuhle hodinu?", zeptala jsem se ho, když jsem ho sledovala, jak zadává do svého mobilu moji adresu. 

„Při tom dnešním stěhování jsme někde ztratili dudlík sestřiného syna a on se teď vzbudil a nejde utišit, takže mě poslali do obchodu."

„Jo tak."

„Vlastně.. nevíš, ve kterém obchodě mají otevřeno nonstop?"

„Je tu jeden obchod, myslím, že kolem něj dokonce pojedeme, takže ti ho ukážu."

„Fajn, díky."

„To tak normálně nabízíš svezení cizím holkám?"

„Jsem slušně vychovaný. Když v noci potkám holku, jak jde sama po ulici, zřejmě nebude úplně v pohodě."

„Já jsem v pohodě."

„Víš jak to myslím.", zasmál se. 

„Vždyť ale nevíš, kdo jsem. Mohla bych být nadrogovaná a mohla bych mít u sebe třeba nůž a mohla bych ti začít vyhrožovat. Co bys pak udělal, hm?"

„Já bych taky mohl být nebezpečný. A co bys udělala ty, hm?", pootočil hlavu, aby mě viděl. Na tváři mu pohrával úšklebek a na líčkách se mu dělaly ďolíčky. Rychle jsem otočila hlavu na druhou stranu, aby neviděl, že si ho prohlížím. Snažila jsem se potlačit úsměv, kousala jsem si ret a nervózně jsem si hrála s prsty. 

„Mimochodem, jsem Liam."

„Já jsem Rosie."

„Odkud vlastně jdeš?"  

„Znáš mě teprve pár minut a už bys o mně chtěl znát všechno.", zasmála jsem se. 

„Jen mě to zajímá."

„Není to důležité. Tamto je náš dům."

„Tamta vila?", vydechl. 

„Jo."

„To je.. opravdu.. vila."

„Chytrý kluk.", protočila jsem očima. 

„Wow, ty jsi vážně milá holka.", zasmál se. 

„Vtipná, milá. Ještě nějak mě hodláš charakterizovat?"

„A taky máš pěkně proříznutou pusu."

„Jo, to mi taky říkají. Děkuju za svezení, Leone.", otevřela jsem dveře od auta, když jsem dojeli před dům, a vystoupila ven.

„Já jsem Liam."

„Dělám si srandu, vím to." 

„Jo, takže.. nechceš mi dát číslo, nebo tak?"

„Ah, ty jsi roztomilý. Dobrou noc, Liame.", bouchla jsem dveřmi a s úšklebkem na tváři jsem se vydala ke dveřím domu.