The Black Sheep Of The Family

9. kapitola

Probudil mě otravný zvuk mého vyzvánění. Poslepu jsem na nočním stolku nahmatala mobil a snažila se poslepu i hovor přijat, což se mi ale nepovedlo, tudíž jsem oči otevřela a v ten moment na obrazovce spatřila Louisovo jméno a taky hodiny, které ukazovaly, že je 9:56.

„Jo?", zamumlala jsem do mobilu poté, co jsem hovor přijala.

„Ahoj kotě, co děláš?"

„Spím."

„Tak se vzbuď a připrav se, za 10 minut tě vyzvedávám."

„Cože?", zívla jsem. 

„Za 10 minut jsem před tvým domem, tak buď nachystaná.", řekl v telefonu můj přítel a hovor ukončil. Položila jsem mobil zpátky na noční stolek a neochotně se převalila na druhý bok. Zavřela jsem znovu oči a v hlavě si přehrávala včerejší večer. 

Nebyl to sen. Stalo se to. 

Užila jsem si večer se svou rodinou a novými rodinnými přáteli a.. s Liamem.

Teď jsem ale zpátky v realitě, kde mám přítele. 

S odporem jsem se vyhrabala z postele a zamířila ihned do koupelny, kde jsem si dala rychlou studenou sprchu na probuzení. Vyčistila jsem si zuby, svázala si vlasy do drdolu a nanesla na sebe trochu řasenky a make upu, abych nevypadala jako smrtka. V pokoji jsem ze skříně vyhrabala černé kraťasy, obyčejný bílý nátělník a lehký pletený cardigan, do černé kabelky jsem si naskládala nejdůležitější věci a vydala se z pokoje dolů. 

Když už jsem byla na cestě do kuchyně, slyšela jsem z ní zvuky. A když jsem do ní vešla, spatřila jsem otce, jak stojí u linky a míchá si kávu. 

„Dobré ráno.", usmál se na mě hned.

„Dobré."

„Spalas dobře?"

„Um, jo?", hned po vyslovení jsem z venku uslyšela troubení.

„Někam se chystáš?"

„Jo."

„Kam?"

„Musíš to vědět?"

„Jen se zajímám, Rosie."

„Pěkný, tak se zajímat nemusíš.", protočila jsem očima, z ledničky si vytáhla láhev s vodou a z jednoho ze šuplíků zabalený čokoládový croissant. Když jsem je skládala do kabelky, uslyšela jsem další zatroubení, tentokrát ale o dost delší.

„Který debil nám to troubí před domem?"

„Ten debil je můj přítel.", ironicky jsem se usmála. 

„A to musí tak nahlas troubit?"

„Tys někdy slyšel, že by auto troubilo potichu?"

„Oh, takže jsme zase tu. A to už jsem si pomalu zvykal na to, že se chováš hezky."

„Přesně kvůli těmhle tvým stupidním kecům se tak nechovám.", zamumlala jsem. 

„Co?"

„Hovno.", odsekla jsem.

„Rosie!"

„Nazdar.", vydala jsem se na chodbu, přičemž jsem otcovi cestou zezadu zamávala, na chodbě se přesunula ke dveřím a potom už vyšla ven. Před domem jsem hned spatřila Louisovo auto, o které se sám Louis opíral. 

„No konečně.", rozmáchl rukama. 

„Taky tě ráda vidím, zlato.", ušklíbla jsem se. Když už jsem stáhla u něj, natáhl ke mě ruku, přitáhl si mě k sobě a dlouze mě políbil.