Teenage Runaway || Larry Stylinson (2014)

Teenage Runaway - 9.část

Když se Louis konečně uklidnil a vrátil se z koupelny, aby konečně mohl jít spát, Harry byl naštěstí také v klidu. Tedy, v rámci možností. Sice už jeho ruka nespočívala v jeho teplácích, ale za to peřina se válela na zemi. Jeho tělo bylo v krkolomné pozici a tričko se vypařilo neznámo kam.

Louis uchopil peřinu do svých roztřesených dlaní, že Harryho přikryje, ale neučinil tak. Zastavily ho viditelné modřiny na Harryho, jinak dokonalém, hrudníku. Dřepl si k posteli a konečky prstů přejel po ohyzdné skvrně pod žebry.

"Kdepak jsi k tomu přišel?" zašeptal do ticha, neočekávaje odpověď. Byl šokovaný ještě horším způsobem než předtím.

Harry se převalil na levý bok, což Louiho zprvu znepokojilo, ale po zjištění, že Harry spí dál, byl o něco klidnější.

Louisův pohled zabloudil na Harryho pravý bok, který byl znetvořen několika červenými jizvami. Byly udělány úmyslně, o tom nemohlo být pochyb.

"To přeci..." Věta nebyla dořeknuta. Louiho zastavily vlastní slzy, které se nekompromisně kutálely po jeho tvářích. Lou Harryho přikryl a sám ulehl do své postele, i když věděl, že neusne. Naštěstí neměl pravdu, usnul do deseti minut.

Probudil se ale poměrně brzy. Ještě dříve než včera, což u něj nebylo zvykem. Jeho cíl byl jasný... Zabalil se do deky, popadl krabičku se zapalovačem a vydal se na balkon. Opět se opakovala situace z včerejšího rána. Vykouřil tři cigarety, a když si zapaloval čtvrtou, Harry za ním přišel a dlaněmi se opřel o jeho ramena.

"Dobře, že jsi tu, Harry. Potřeboval bych si s tebou promluvit," řekl Louis tiše a paží pokynul ke stoličce. "Posaď se."

"Ehm, Loui... Já za to nemůžu, neumím to ovlivnit... Omlouvám se," zakňoural Harry a stále stál za Louisem. Nemohl se posadit, nechtěl, aby se na něj Louis díval.

"Tohle nech plavat, hm? A posaď se, prosím."

"Já bych raději postál."

"Jak je libo," pokrčil starší rameny a dokouřenou cigaretu odhodil do provizorního popelníku. "Nebudu chodit kolem horké kaše a zeptám se tě přímo... Od čeho máš ty modřiny? A nelži mi, prosím, víš že to poznám."

Louiho hlas byl klidný a plný pochopení. Nechtěl na Harryho tlačit, chtěl mu pomoct. Harry se nadechl, jakoby se chtěl opravdu svěřit, ale jeho hlas se zlomil dříve, než stačil promluvit. "Nenuť mě o tom mluvit, Lou..." zašeptal.

"Já ti chci pomoct."

"Nemůžeš mi pomoct. To nejde."

"Ukážu ti, že to jde, jen mě nech to zkusit, prosím. Posaď se," pobídl ho Lou tiše a Harry tak, i když nedobrovolně, učinil. "Kdo ti to udělal, Harry?"

Harry popotáhl a vší silou si zaryl nehty do stehna. "Otec..." hlesl téměř neslyšně. "J-je to alkoholik. Prý takový nebyl, když se oženil s mamkou, a každým dnem přibývá důvodů, proč za to můžu já."

"Proč bys za to měl nést vinu ty?" otázal se Lou tiše a vzal Harryho za ruku - cítil to tak a nechtěl, aby si tímto Harry ubližoval. A Harry neuhnul.

"Otec začal pít, když jsem se narodil. Byl pyšný, že se mu narodil syn, ale mě zjistili spánkovou poruchu a v noci jsem hrozně plakal, tak začal pít a bylo mu jedno jestli brečím. Jednou ale jeho pití a můj pláč překročil pomyslnou hranici a on mě téměř uškrtil. Od tohoto incidentu jsem nebyl ten nadějný chlapeček, který bude běhat po hřišti a kopat do míče, byl jsem ten - promiň mi ten výraz, Lou... - zkurvysyn, kterého měl vystříkat do kapesníku. Přesně tohle mi řekl a každé mé narozeniny mi to opakuje, Lou... P-promiň, už o tom nechci mluvit..."

"V pořádku, Harry... Já... Ani nedokážu slovy vyjádřit tvoji statečnost, sílu a upřímnost... Pojď ke mně." Louis se postavil a rozevřel svou náruč, aby v ní vzápětí mohl utěšit, teď už, plačícího Harryho.

"Mu-musíme dnes někam jezdit, L-lou?" zeptal se Harry, vzlykaje.

"Nemusíme, jestli nechceš, hm?"

"Děkuju..."

"Není za co děkovat, Hazz."