Nikdy nevíš co přijde

14.kapitola

          Uběhlo několik hodin a nic se pořád nedělo. Jediná myšlenka, která si putovala u mě v hlavě byla ta proč je tu Jimin. Nevím co dělat, já ho neslyším a on mě nevidí. Co to má znamenat? ,,J-Jimine?" snažím se ho oslovit. Musím vědět co se děje a hlavně co se stalo. ,,Ano?" už jen z toho jak vypadá usuzuji že je hodně unavený a ani ty zavázané oči mu na tom nepřidávají. ,,P-proč si t-tady?" i já dokážu zjistit že se nejen klepe celé mé tělo, ale i hlas. Po dlouhém tichu, které mezi nimi panovalo Kim zpozorovala pohybující se ústa patřící Jiminovy. Mluvil pomalu aby Kim stíhala číst z jeho rtů. I v tak hroznou chvíli je na ni velmi laskavý. ,,Přišel jsem domů a ty nikde, tak jsem šel do kuchyně, na stole byl vzkaz." Po vyslovení slova 'vzkaz' se Jimin zastavil. Byl velmi rozrušený, nikdy ho ani ve snu nenapadlo že se něco takového může stát. Proč zrovna oni dva musí mít takový osud? ,,P-proč ne-nepokračuješ?" zeptala se ho zvědavá Kim. Musí to vědět, ne ona to nutně potřebuje vědět. ,,Vyhrožovali že tě zabijou." rozklepala jsem se. Oni mě chtějí zabít? Kdo vůbec jsou? Otevřely se dveře a v nich byl ten samý muž, který ji zmlátil. Neměla tu odvahu se na něj ani podívat. Po chvilce odešel, tudíž svůj zrak přemístila na Jimina. ,,Co chtěl?" otázala se ho a čekala na odpověď, které se nedočkala.

          Celá ubrečená usnula, i když to neměla v plánu. Doufala, že až se probudí, tak zjistí že to je všechno pouhý ošklivý sen. Chtěla všechno vrátit. Její sluch, klid, vrátit se domů. Otevřela své oči a zjistila, že se něco děje. Není v té samé místnosti jako když usínala. Byla v autě. Co mám dělat? Pomyslela si, když v tom vedle sebe uviděla Jimina a Taeho. Strašně se jí ulevilo. Poté zjistila, že auto dokonce řídí Rapmon, což jí tentokrát spadl kámen ze srdce. Otočila svůj zrak na Jimina, ale on se na ní nepodíval, místo toho si všimla slz, které mu stékají po tváři. Natáhla k němu ruku a chtěla mu jí setřít, ale on ji hrubě chytl za onu ruku a něco řekl. Nevěděla proč se na ní nepodívá, ale místo toho kouká na jedno a to samé místo. Tae si toho všiml a něco mu řekl. Tae mi naznačil něco ve smyslu že mi to pak všechno řekne.

DOMA

          Přijeli jsme domů, jsem tak strašně šťastná. Nic ani nikoho jsem nevnímala a vletěla do baráku kde byli všichni ostatní. Začaly mi téct slzy. Hned jsem se k nim rozeběhla a skočila na ně. Jsem tak strašně ráda , že jsem zpět.

          Seděli jsme v kuchyni všichni, kromě Jimina. Tae mi podal jeho mobil kde bylo napsané vše co se stalo. Kap. Jedna slza. Druhá. Dva proudy slz. To co se stalo mě až tak netrápilo. Až poslední věta mě rozplakala. Jimin nevidí. Proč!? Proč sakra on!? Na tohle opravdu už nemám.

          Stojím v pokoji u otevřeného okna. Tomuhle se říká život a svět? Jestli je tohle kvůli čemu jsem se narodila, tak to raději ukončím. A to rychle. Sedla jsem si na okno, takovým způsobem že můžu každičkou chvilku spadnout. Rozhoduji se. Mám nebo ne? Na stole je dopis. Dopis, který si on nikdy už nepřečte, protože to ani neuvidí. Chci to skončit a to hned. Jeden pohyb a tma.

Píp

Píp

          Jediné co slyším. Otevírám oči, světlo, bílo. Kde to jsem? Asi v nebi, jinak bych nic neslyšela. Někdo vešel do místnosti, zavřela jsem oči. ,,Vypadá to dobře. Podle toho jak to vypadá, tak by měla být v pořádku. Dokonce by měla i slyšet." Cože? Nejsem v nebi? Otevřu oči. ,,Sestři! Pacientka se probrala! Zapište to!" jediné co řekl a poté odešel. Sedla jsem si, vedle lůžka seděl nějaký chlapec. Kdo to je? ,,Kdo si?" jediné co ze mě vyšlo a způsobilo že se chlapec rozbrečel. ,,Doktore!" křičel mezi zvlyky. ,,Nedělej si ze mě srandu." řekl klidněji. ,,Srandu?" Proč bych si měla dělat srandu. ,,A co tu děláte?"

---------------------------

Po uherském roce jsem se rozhodla něco napsat. Ano vím samé drámo tady a navíc je to krátké :D Mno, ale jako vždy doufám že se vám dílek líbil a budu ráda za každou ozvěnu. :D Vaše Maemi~ :)) ♥

-------------------------------