Numbers ▒exo▒

1.03. Chlapeček

Cupitání maličkých nohou se roznáší ozvěnou po chodbě. Chlapeček si vesele pozpěvuje a vyhazuje rukama vpřed a vzad. V jedné dlani drží plyšového, hnědého medvídka, kterého šíji zdobí červená mašle. Hračka se usmívá, stejně jako malá osůbka držící ji za packu. Prochází kolem nekonečného počtu dveří a místností za nimi schovanými. Většinou nechodí do téhle části budovy, protože mu to zakázali.

Ale on se doopravdy hodně nudí.

Rozhodl se opustit svůj pokoj a pohledat nějakého z hyungů, aby si s ním pohráli. Kdysi ho často navštěvovali, ale poslední dobou je vůbec nevidí.
Díky té myšlence jeho koutky padají dolů. Má vážně rád společnost a v té ohromné budově – i když přelidněné – na něj nikdo nemá čas. Všichni někam běží nebo něco zjišťují, obcházejíc ho velkým obloukem.

Bystré oči, připomínající malé uhlíky, zamrznou na masivních, kovových dveřích. Stojí teď na místě, protože železná stěna mu nedovoluje jít dál. Doposud se všechny ostatní dveře rozsunuly.
Mrká a do jeho zorného pole se dostává malý panel na pravé straně. Usmívá se a běží k zařízení. Přendává medvídka pod svou paži a zvedajíc se na špičky se snaží zmáčknout správná čísla. Neví, jestli kód, který otvírá jiné jemu přístupné místnosti, otvírá tyhle dveře, ale jeho pochyby jsou naštěstí hned odvráceny, když se dveře rozsouvají.

Nadšené dítě vbíhá dovnitř, adrenalin pulsuje v jeho žilách. Přemýšlí, jaké poklady tady objeví.

Úsměv vzápětí opouští jeho tvář, když jediné, co jeho oči vidí, je elektronika a hodně postelí. Po chvilce krčí malý nos a široce otvírá oči.

Přichází k rohu postele a skenuje pohledem těla připojené do všemožných zařízení. Teprve teď slyší tiché pípání. Napočítal osm chlapců. Jsou vážně bledí a díky tomu se tmavé stíny ještě víc zvýrazňují. Žijí, protože pára se usazuje vevnitř kyslíkových masek navlečených na jejich tváře. Když se nakloní, dokonce slyší svištící dech jednoho z nich.

Dělá se mu smutno a stydí se za to, že on si stěžuje na nedostatek pozornosti. Myslí si, že taky by mohl být přišpendlený k posteli, kdyby bylo nejhůř.

Mračí se, když si všímá velkého množství drátů připojených do kovu na jejich šíjích.

Silně stiská levou dlaň, ve které třímá medvídka a pravou zvedá a chce odhrnout zblouzený pramínek vlasů jednomu z mladíků. Zvedá se na špičky a natahuje malou ručku.

„Nedotýkej se ho!"

Hlasitý křik ho poleká a on nechtíc pouští hračku, která přistává na zemi a chlapeček se otáčí dozadu. Vyděšený se rozhlíží po místnosti a slzy ho štípají v očích. Popotahuje, když uvidí známou postavu.

„Hyung!" volá.

„Malý, co tu děláš?" Huang Zitao stojí kousek ode dveří se založenýma rukama. „Nemáš dovoleno být v téhle části areálu."

„Já vím," říká nesměle a spouští hlavu dolů.

„Víš, co by se stalo, kdyby tě našel někdo jiný?"

„Vím!" Chlapeček zvedá chlupatou kuličku ze země a běží k Zitaovi. „Nemohl bych vycházet z pokoje a vzali by mi hračky," odvětí.

„Co znamená ten tvůj výraz?" Muž cvrká malého chlapečka do čela, když je už blízko.

Malý se zatváří znechuceně a rozmasíruje si bolístku. „Hyung, přestaň!"

„Rozkazuješ starším?" směje se Zitao. Předklání se a zvedá malé tělo, přitiskujíc ho silně k sobě. „A teď mi řekni, co jsi tady doopravdy dělal."