Numbers ▒exo▒

1.01,333. Obojek

Luhan otevírá oči a první co vidí, jsou zelené husté koruny stromů. Párkrát mrká a snaží si vzpomenout, kde se vlastně nachází.

Určitě to místo nepoznává.

Sedá si a chce spolknout sliny, ale jeho hrdlo je tak vysušené, že je to pro něj nemožné. Sahá na svůj hrtan a hned zadržuje dech. Třesoucí se rukou třímá kov oplétající jeho šíji. Pod polštářky prstů cítí hladké tenké železo. Malé a kluzké, perfektně leštěné. Není úplně natěsno, zdá se, jakoby bylo připojené k nějakému rámu.

Luhan stěží dýchá a rychle sahá na svá záda hledajíc něco, i když sám neví co.

Nic.

Cukajíc rukou ji posouvá výš a výš, až je nucen začít hledání seshora, protože jeho ruce jsou příliš krátké. Sápá se kolem železné věci, zastavuje se na krku a snaží se obojek nadzvednout.

Cítí tupou bolest na krční páteři, díky čemuž poskočí na místě.

To něco je přidělané k jeho kůži.

Luhan panikaří.

Doopravdy.

Padá na zem, chytá se za krk a hlasitě křičí. Ze všech sil chytá kov do svých dlaní a tahá ho na všechny strany a slzy vylétají z jeho očí. Bolest je stále silnější, ale Luhan nadále tahá to cizí těleso vbité přímo do něj.

To je jenom sen, to se neděje doopravdy.

Leží na břiše a drsná podestýlka dráždí jeho jemnou kůži. Hlasitě štká, má zavřené oči, prsty vmotává do svých vlasů.

Probuď se, probuď se, probuď se, probuď...

Dýchá neskutečně nahlas a snaží se popadnout dech, ale jeho plíce nechtějí spolupracovat. Na mokré tváře se přilepují seschlé listy a hlína. Kašle. Kutálí se. Pohybuje končetinami, až ztrácí všechnu energii. Setrvačně leží a vzlyká. Studený kov kontrastuje s jeho rozpálenou kůži. Luhan ho nepouští. Vzpomíná si, jak šel směrem ke stanici, pamatuje si mokrý hadr, vysoké černě oblečené muže a bolest na krku. Leží snažíc se uklidnit po hysterickém záchvatu a rozjímá, co udělal špatně, že přistál na takovém místě jako týraný pes.

Kdekoliv je to místo.

Kdekoliv jsem.

Sám.

Opatrně se obrací na záda a mračí se. Snaží se chytit ztracený dech. Cítí něco, co ničí dokonalost hladké stavby obojku. Nápis je malý a on není schopný přečíst znaky s pomocí svých prstů.

Jedno je jisté.

Někdo ho označil.

~0123456789~

Necelých 20 minut později se Luhan předírá přes křoví směřujíc sam neví kam. Odklání větve od jeho tváře, obchází trnité rostliny a všechno co by ho mohlo poranit. Zem pod jeho nohama je měkká a vlhká a chlad se dostává přes látkové boty a zmrazuje jeho prsty u nohou. Les je tichý a co je nejzvláštnější, nejsou v něm žádná zvířata nebo alespoň hmyz. Nic ho nekouše, neslyší bzučení malých křídel, mravenci se neprochází po kůře stromů a ptáci snad vymřeli, protože jejich zpěv nevchází do jeho uší. Luhan spolyká sliny a rozhoduje se ignorovat chybějící prvky v přírodě.

Doufá, že jdouce celou dobu před sebe nakonec vyjde ze zeleně a objeví se před ním nějaká cesta, která by ho navedla pravděpodobně do městečka... nebo kamkoliv, kde by našel pomoc. Luhan je zoufalý a jeho racionální přemýšlění ustupuje chuti být v bezpečí, nezáleží, kde by to mělo být. I když necítí obojek obtáčející kousek jeho krku, tak Luhan ví, že tam je.