Because He Isn't Normal [J.B.]

[21]

"Většinou si, ale nevybírá někoho, jako jsi ty. ", prohlédnul si mě dost nápadně.

"Nevypadáš moc jako děvka. ", poznamenal a odvrátil pohled k oknu.

"Taky, že nejsem! ", odeskla jsem.

Jak si to o mě vůbec může myslet.
Uráží mě to!

"Tak za chvíli budeš... ", prohodil.

Nikdy!

"A... Jsi si jistý, že si sem vodí... Ehm. No, lehké slečny? ", koktala jsem. Štítím se vyslovit to slovo jako kurva nebo děvka nahlas.

"No jasný, nejsem blbej. I jim už věnuje víc pozornosti než mě. ", odfrknul a mě stále nedal ani jediný pohled.

Zmateně jsem zamrkala.

"Neřeš to... ", pokrčil rameny, ale bylo vidět, že ho to trápí.

"Ne... Jestli se ti nevěnuje, řekni mu to. ", přisedla jsem si k němu.

"Nepotřebuju ho. ", odporoval.

"Víš... Ehm, jak že se vlastně jmenuješ? ", došlo mi až teď, že to nevím.

"Jaxon. "

"Víš Jaxone... Snažíš se být silný a skrývat svoje pocity. Bojíš se, abys před ním nevypadal jako slaboch. Ale neboj se... On určitě bude rád, když s ním budeš chtít trávit tvůj čas.", pronesla jsem.

"Nerozumíš tomu. ", chtěl vstát z gauče, ale já ho stáhla zpátky.

"Rozumím tomu víc než si myslíš... Měla jsem sestru. Moc jsem se s ní nebavila. Chtěla jsem jí dokázat, že jsem silná a samostatná. A přála jsem si jí přesvědčit, že dokážu být i bez ní. Ale chtěla jsem dokázat něco, co bylo nemožné. Když jsem jí ztratila, bylo to něco, jakoby umřel i kousek mého já. Už nic nebylo jako dřív. Proto ti říkám, buď sním každou vteřinu, co můžeš. ", převyprávěla jsem mu to a do mé hlavy se navalila spousta vzpomínek.

Byly šťastné. Ale když si na ně vzpomenu teď, přijdou mi smutné. Protože vím, že už to nikdy nezažiju.

S lítosti mě sledoval. To ne...
Nechci aby mě litoval.
To nechci.

"No tak... ", tleskla jsem a odešla do kuchyně.
Byla hned vedle, takže jsem do ní v pohodě trefila. Pořád se mi v mysli opakovaly ty chvilky s mou sestrou.

"Amber...
Co...
Co se jí stalo? ", přišel ke mě Jaxon a opatrně se mě zeptal.

Polkla jsem. Snažila jsem se potlačit to, abych si to vybavila. Ale nepovedlo se. Bolelo mě to. Bolelo mě na to myslet. Ale když to chce vědět. Dobře.

"Šli jsme domů. Ze supermarketu. Byli jsme koupit večeři. Pohádali jsme se a ona řekla, že už mě nechce poslouchat. Hodila jsem po ní sluchátka, ať si s nima zacpe uši. Procházeli jsme vedle silnice. Projížděli okolo nás auta velkou rychlostí. Zakopla jsem a padala.
Ona mě chytila, ale neslyšela auto, které troubilo, protože měla ty sluchátka. Zabilo jí. A jenom, kvůli mě. Kdybych se s ní nepohádala.
Kdybych po ní nehodila ty sluchátka.
Kdybych nezakopla a ona mě pak nechytala uprostřed silnice.
Kdybych stihla zareagovat a odstrčila ji od auta.
Ještě by tady byla. ", zaslzeli mi oči.

Nemůžu před ním brečet a tak jsem je rychle rozmrkala.

"Nemůžeš za to. ", zašeptal a odešel.

"Co si dáte k večeři? ", zavolala jsem na ně po chvíli.

"Něco dobrýho! ", zakřičela nazpět Jazzmyn.

"Něco, co se dá jíst! ", zakřičel Jaxon.

"Cokoliv, když to uvaříš. ", vydechnul Justin.

Lekla jsem se ho. Ani jsem nepostřehla, že přišel.