Because He Isn't Normal [J.B.]

[12]

Naše místa byli hodně daleko od pódia, ale dost blízko na to, ho pěkně slyšet a vidět.

Každou chvíli by měl koncert začít a Ash nikde. Kde se courá?
Už je všude plno lidí, takže jí bude trvat dvakrát více času, prodrat se ke mně. Povzdychla jsem si a snažila se ji očima hledat v davu.

Bohužel -...

Moje myšlenky přerušil obrovský jásot, jekot, potlesk a bůh ví, co ještě.
To už nemůžu mít klid ani ve vlastní hlavě?

Ohlédla jsem se doprostřed celé arény a spatřila tu nagelovanou příčinu toho hluku.
Nenáviděla jsem ho ještě víc.
Narušuje mi soukromí v mé hlavě.
Já vím, když mi to vadí, nemám sem chodit, ale tak to není moje chyba, že tu stepuju.

Naštvaně jsem nakrčila nos a na chvíli dávala pozor na pódium.

Bieber tam chvíli povídal něco o tom jak jsme úžasní atd.
Škoda, že mu nemůžu říct nápodobně.

Když domluvil, koncert se rozjel v plném proudu a vypadalo to, že se všichni náramně baví. Až na mě.

Po chvíli ke mně přišli nějací týpci a dali se se mnou do řeči. Vzhledem k tomu, že jsem na vystoupení Justina Biebera, kterého vlastně nenávidím, ráda jsem s nima prohodila pár slov. Skoro celou dobu jsme na sebe křičeli jak staří důchodci, protože ta ječící stvůra na pódiu přidala na volume.

Ptali se mě odkdy jsem Belieberka, tak jsem jim celou svou záležitost vysvětlila. Oni celou dobu nadšeně přikyvovali, jakoby absolutně rozumněli mé situaci. Takže soudím, že nepatří k největším fanouškům Biebera. To budou moji kamarádi!

Hned, co jsem jim dovyprávěla svůj složitý příběh, naklonili se k sobě a něco si povídali. Nerozumněla jsem jim a to byl nejspíš jejich cíl, protože když jsem se k nim přiblížila, oni odstoupili.
Připadala jsem si dost trapně.

"Pojď s námi, chceme ti něco ukázat.", najednou mě vzali za ruku a dělali, jakoby to vůbec nevypadalo, že mě pomlouvají.

Nechala jsem se jimi vést do neznáma. No ale... Když se na ně tak podívám... Skolili by mě kdykoli a kdekoli. Vlastně bych s nimi neměla nikam chodit. Přece jenom jsou to gorily a hodili by se na bodyguardy.
Jenomže, když si vzpomenu na to, jak jsme si povídali, tihle chlapíci by nikomu nikdy neublížili.

Počkat... Kam mě to vedou?
Došli jsme za pódium. Do zákulisí. Nevím jak jsme se sem dostali, ale vím jistě, že bysme tu být neměli.

"Měli by jsme vypadnout. ", zašeptala jsem jednomu, myslím, že se jmenoval Marco.

"Počkej tu.", ignoroval mou poznámku a odešel.

Oukey... Takže on říkal, ať tu počkám.

...

V tom případě je nejvyšší čas odejít.
Ještě vymyslet, jak se odsud dostat, aniž by mě někdo viděl. Um...

"Tak pojď. Tady máš mikrofon a pořádně to tam rozjeď. ", nějaký malý chlápek mi vrazik do ruky mikrofon a poplácal po zádech.

"Cože? ", zděsila jsem se, když jsem si všimla, že mě někam strká.

Ale to nebylo nic oproti tomu, kam mě to vůbec strkal.
Na pódium!

Chtěla jsem zdrhat, ale ten malý týpek byl zatraceně rychlý a stačil mě zachytit.

"Neměj trému. Jen tam zazpíváš a bude to.", povzbudivě se na mě usmál.

Zakřičela bych na něj, že zpívat rozhodně nebudu, ale byl tu háček. Přišla jsem o hlas. Jenom představa, že budu stát před desítkami tisíců lidí, mě obrala o hlas. Tohle nedám!
Prostě nemůžu! Nejde to!

Ale už bylo docela pozdě.

Justin ještě zpíval a ten chlap  mě jednou rukou strčil na pódium.

Zhluboka jsem polkla a koukala na ty lidi. A oni zase koukali na mě.