Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 38

Dean se postaví a přejde k druhé židli u stolu, kterou mi odsune. Já se konečně donutím k pohybu a přejdu k židli, kterou mi přidržuje. „ Děkuji," řeknu, když si sednu.

Dean se pouze usměje a vrátí se na své místo. Až když se posadí, promluví: „ Jak si žiješ?" zeptá se na nejjednodušší otázku ze všech.

Nejjednodušší pro všechny až na mě. Momentálně jsem ze svého života zmatená, ale nemohu říci, že bych byla nešťastná. To ne. Jsem ráda za všechno, co se v posledních dnech událo, ale nejsem si jistá, jestli by měl i Dean stejný pocit.

A tak prostě pokrčím ramen, více se usměji a promluvím: „ Dobře. Žiju si... dobře,"

Moje odpověď ho očividně zklamala, a atak se narovinu zeptá: „ Nic víc mi neřekneš?" neřekne to uraženě, spíš se při své otázce uculí.

„ Myslím, že na to, abych ze sebe všechny vymáčkla, budu potřebovat čas," odpovím upřímně. „ Radši mi napřed řekni něco o tvém životě," pobídnu ho.

„ Upřímně... se toho v mém životě moc neděje. Právě proto jsem se rozhodl, že pojedu s kluky na pár koncertů, když jsme se v LA potkali," pokrčil rameny netušíc, co jiného dodat.

„ Asi jsme se vážně odcizili, co?" uchechtnu se nad trapným tichem, které po jeho odpovědi nastalo.
„ Asi jo," zamračí se místo toho, aby se zasmál stejně jako já. Snažila jsem se tím uvolnit situaci, očividně se mi to nepodařilo.

„ Omlouvám se ti, Deane, vážně mě to moc mrzí," natáhnu se přes stůl pro jeho ruku.

S pohledem upřeným na naše spojené ruce se mě zeptá: „ Za co se mi omlouváš?"

„ Za to, že jsem se nesnažila víc,"

„ Děláš si srandu?" poplašeně se mi podívá do očí. „ Viď, že děláš? To já jsem byl idiot, že jsem za prvý vůbec odjížděl. Nevěděl jsem, jak pošetilé to bylo rozhodnutí,"

„ Měla jsem ti nechat vzkaz," urychleně řeknu.

„ To jsi měla, ale nic to nemění na tom, že mě moje hloupost málem zabila," reaguje rychle.

„ Taky pravda," uznám. „ Ale," usměji se na něj a pustím jeho ruku. Nechci, aby si dle mého doteku myslel, že se s ním snažím sblížit i jinak než jen přátelsky. „ Oba jsme v pořádku a to je hlavní," pořádně se opřu do židle. „ Tenhle zmatek bych nechala za námi a radši bych řešila, co jsi teda vlastně dělal ty roky v Los Angeles beze mě,"

„ Však víš, že můj život bez tebe..."

„ je strašná nuda," skočím mu do řeči. „ Je mi to jasný..., ale i tak by mě zajímalo, co jsi dělal," mrknu na něj a napjatě očekávám jeho odpověď. Přeci musel nějak pracovat.

„ Znáš mě až moc dobře," zasměje se. „ Díky mé návštěvě východní polokoule jsem si vydělal celkem velký obnos peněz a taky samozřejmě díky našemu vystupování. Takže jsem měl celkem hezkou zásobu a začal jsem cestovat," ve tváři mu hraje spokojený výraz. „ Projel jsem celou Jižní Ameriku a velkou část Asie s Austrálií. Zrovna jsem se chtěl vrhnout na Evropu, abych si to zažil i z turistického hlediska, ne pracovního. Ale potkal jsem kluky, tak jsem jel s nimi," obeznámí mě se stručnými informacemi a já se nestačím divit.

„ A to si jel sám?" ptám se ohromeně.

„ Jo. Potřeboval jsem přemýšlet,"

„ Ty jo," žasnu. „ Tak to ti závidím,"

„ Proč? Co jsi vůbec dělala ty?" zeptá se konečně on.

„ Přestěhovala jsem se sem se svým kamarádem, co mi pomohl... v těžkých chvílích," pomalu ze sebe dostávám. „ Jmenuje se Will a společně jsme otevřeli kavárnu kousek od Golden Gate Bridge," vysoukám s úsměvem. Stejně jako on jsem se svým novým životem spokojená.