22. Blbej nápad

195 37 0
                                    

Při usrkávání čaje a jedení sušenek ani jedna z nás nepromluvila. Já jsem jen nechala běžet své myšlenky a u toho se nechávala ohřát horkou sladkou tekutinou. Teď už ani nevím, o čem jsem přemýšlela. Jediné, co si vybavuju je to, že jsem přemýšlela tak horlivě, až mi vychladl čaj.
     Vydala jsem se k profíkům. Naomi čekala společně s Ankarou v jeskyni a já s Corďou jsme šli vykrást profíky. Jeli jsme pomalým a vytrvalým klusem, potichu, jak jen to bylo možné. Dojeli jsme k nim vcelku brzo a bez větších problémů
Když jsme se však dostali do jejich tábora, nikdo tam široko daleko nikde nebyl. To musela být past. Už trochu ohraná, ale na méně inteligentní splátce fungovala vždy.
„Tak co teď, chlapče?" zeptala jsem se svého věrného oře, přestože jsem věděla, že neodpoví. Samozřejmě jsme se mohli otočit a jet zpět, ale to bych prostě nebyla já, kdybych je trošku nepoškádlila.
Slezla jsem z Cordi a přetáhla mu otěže přes krk. Stále nikde nikdo. Pak mi ale mé myšlenky naznačily, že by vážně nebyl dobrý nápad, abych ho uvazovala. Co kdyby se náhodou něco stalo, že?
     Přehodila jsem mu otěže zpět přes krk a dala jsem mu pokyn, aby počkal. Klidně stál a zabořil hlavu do zelené trávy. Přežvykoval a tvářil se, že ho nic netrápí a vůbec není tak nervózní, jako já. Jo, když jdete naprosto dobrovolně do nastražené pasti, tak byste asi měli být trochu nervózní.
      Nebylo potřeba tvářit se nějak nenápadně. Stále jsem se kolem sebe rozhlížela a hledala jsem jakýkoliv podmět k útěku. Cítila jsem se jako kůň. Přesně takhle se totiž koně chovají.
      Najednou se za mnou ozvalo výrazné zašustění trávy. Otočila jsem se a byla jsem připravená utéct. Neměla jsem čím bojovat. Ale nikde nikdo. A to myslím doslova. Nebyl tam ani můj hnědák. Byl pryč.
     ,,Cori! Cori, pojď zpátky!" zaječela jsem jak nejhlasitěji jsem mohla a okamžitě jsem se rozběhla směrem, kterým jsem přišla. Tohle byl sakra blbej nápad! Panebože, já se zabiju! I když to asi ani nebudu muset. Z Rohu hojnosti totiž právě vyběhlo stádo profíků a rozhodlo se mě pronásledovat.
     Takže momentálně jsem musela dělat kořist i pronásledovatele zároveň. Supeeeer. Cítila jsem,  jak zpomaluju. Moje nohy byly v jednom ohni. A pak jsem jen slyšela mohutné zaržání Cordi a jakoby prasknutí kosti. Ale bylo to za mnou.
     Dnes už poněkolikáté jsem se prudce otočila. Už mě to začíná štvát a cítím, že mým orgánům se to taky zrovna nelíbí. Jakobych se netočila jen já jako celek, ale i všechno ve mě
     Stál tam Corďa a stál na zadních. A pod ním stálo pár profíků. A pár jich pod ním leželo. Dál už si pamatuji jen útržky toho, co se dělo.
     Rány z děla... Rychlý sprint přes les... Nekončící bolest v nohou... Několik pádů do sněhu... Krev... Mrtvé splátce... Temnotu...
    
Probudila jsem se až v jeskyni. Cítila jsem se, jakoby přeze mě přeběhlo stádo koní. Taky mi hořely nohy, ale byla mi zima. Všude po těle se mi rozprostírali modřiny, odřeniny a škrábance. Měla jsem rozcuchané vlasy. Žádná z těchcto věcí mě však nepřekvapila tak moc jako to, že v jeskyni jsem byla úplně sama. Byla prázdná. Úplně.

No, myslím že k tomu není potřeba nic říkat. Snad jen to, že doufám, že jste si kapitolu užili a budu se snažit napsat další co nejdříve XD
(558)

12. Horse Hunger Games || THG FF || ✖️Where stories live. Discover now