Milý Náměsíčníku I.

34. Den, kdy Pán zla padl

2 436 slov

Téhož dne

Maia Lupin

     Noční klid bych jindy i uvítala. Dnes je však předzvěstí smrti. Možná umře Remus. Možná Andrew s Rosalie. Možná mí přátelé nebo rodina. Možná dnes umřu i já. Vím, čeho je Lord Voldemort schopen a mám z něj upřímný strach.

     ,,Nehleď pořád z toho okna, Maio," promluví můj muž do ticha narušovaného občasným zamrmláním našich osmiměsíčních děťátek.

     ,,Proč ne?" zeptám se nepřítomně a nadále pozoruji nehybnou opuštěnou ulici, v níž je jediným zdrojem světla vysoká lampa.
     ,,Znervózňuješ mě," odpoví, zezadu ke mně přistoupí a obejme. Hlavu mi položí na rameno a sledujeme tak noční život spolu.

    ,,Remusi, ať se dnes stane cokoli, budu tě navždycky milovat. Nezapomeň na to."
     ,,Nezapomenu. A ty zase nezapomeň, že budu do smrti milovat tebe."

     Jakoby svět vyslyšel naše největší noční můry, kousek před naším domem se snesou k zemi dva tmavé stíny a při dopadu se změní v osoby zahalené v černém a s hrozivými maskami přes obličej.
     ,,Maio, běž schovat děti, rychle," přikáže Remus a postrčí mě směrem ke kolébkám. Jako omámená uchopím do každé ruky jedno dítě a utíkám dolů po schodech k zamaskovanému vchodu do sklepa. Hůlkou poklepu na správnou cihlu a položím děti na provizorní lehátko, které jsme zde nechali pro případ nejvyšší nouze. A ta nouze právě nastala.

     ,,Maminka se vrátí, zlatíčka," políbím oba na čelíčko a běžím zpět.
     ,,Remusi?!"

    ,,Maio! Za chvíli prorazí obranná kouzla," řekne roztřeseně, když doběhnu k němu. Povzbudivě se chytíme za ruce a vyčkáváme. Dvěma černým postavám se opravdu podařilo projít neviditelnou zdí a už si to sebevědomě kráčí ke dveřím našeho domu. Já a Remus se přesuneme na druhou stranu místnosti, než na které jsou dveře. Ještě více mne stiskne.
Když Smrtijedi neslušně vykopnou dveře, rychle vytasíme hůlku a okamžitě začneme útočit. Verbálně i neverbálně. Chvíli útočíme a chvíli se bráníme. Remus mne stále pevně drží za ruku, což je to jediné, co mi nyní dodává sílu.

     Nevím, jak se to stalo, ale červený záblesk se mi mihnul před obličejem a ani já, ani Remus jsme se nestihli ubránit. Zatmělo se mi před očima.

Remus Lupin

     ,,Lupine, bráníš se, jako tví blázníví rodiče," řekne jízlivě muž v masce.
    ,,Vy jste napadli mé rodiče?!" vykřiknu zoufale. Jsem na ně sám a Maia leží na zemi polomrtvá. Alespoň že děti jsou v pořádku.

     ,,Ale jistě, museli jsme přeci nějak zjistit, kde bydlíš."
     ,,Co po mně chcete?"

     ,,My nic. Šedohřbet nás pro tebe poslal, vlkodlaku," odpoví hlubokým hlasem.
     ,,Tak Šehořbet?" odplivnu si. ,,Za tím hajzlem nejdu."

     ,,Myslím, že nemáš na výběr, Lupine. Jinak totiž tvá milovaná zemře," řekne ten druhý, přičemž překvapivě zjistím, že je to žena. Má pravdu. Jsou dva proti jednomu. Už víc nerozmýšlím.

    ,,Dobře, půjdu dobrovolně, jen ji nechte na pokoji." Muž přikývne a já položím hůlku na zem.

*      *      *      *      *      *

     Přemístili jsme se do jakéhosi listnatého lesa. Kráčíme v tichosti téměř hodinu, než dojdeme k nenápadné jeskyni ve skalce. Smrtijedka vstoupí první a hned po ní jsem na řadě já. Nedůvěřivě se kouknu do temného otvoru v kameni.