Milý Náměsíčníku I.

7. Rozptýlení, 2. část

1 470 slov

     ,,Ale nic, paní profesorko," bráním se nepřirozeně vysokým hlasem. Já i Náměsíčník ihned sklopíme hůlky.
     ,,My jsme cvičili přeměňování, profesorko," vyhrkne Remus. Gratuluji. I Červíček by vymyslel lepší výmluvu. Chtě nechtě se tomu zoufalému pokusu zasměji. McGonagallová si toho bohužel všimne a změří si mě přísným pohledem.

     ,,Slečno Greenová, jestli mi urychleně vysvětlíte, proč po sobě metáte útočná kouzla, tak vám možná nedám trest." Nooo, nezníte moc přesvědčivě, profesorko. Mám pocit, že i když jí to popravdě povím, ten trest mi stejně dá. Nu což.. risk je zisk.

     ,,Profesorko, my si tu hrajeme," řeknu popravdě, ačkoli to zní poněkud komicky.

      ,,Tak dobře. Dnes večer si pohrajete tady s panem Lupinem a s panem Filchem v Zapovězeném lese." Má dneska nějakou humornou náladu. Už jsem se chtěla začít bránit, ale Náměsíčník mě předběhne.

     ,,Ano paní profesorko." Jasně. To si říkáš Poberta?!
     ,,Tak tedy v osm hodin večer ve vstupní síni," kývne na nás naposledy a hrdě odkráčí. Jakmile zajde za roh, opět napřáhnu proti Removi hůlku, která tentokrát šťastně zasáhne svůj cíl.

     Hnědovlasý kluk se skácí k zemi v mdlobách. Jen doufám, že jsem mu nějak víc neublížila.
Přistoupím k němu a otočím ho na záda. Teď si můžu prohlédnout ten nádherný, zjizvený, přitažlivý obličej hodný vlkodlaka pořádně zblízka. Obličej, do kterého jsem tak zamilovaná.

     ,,Enervate...." zašeptám a uteču dřív, než se Remus probere.

     Vybíhám zrovna do schodů, když to naráz hrkne a schody se začnou otáčet. Nezbývá mi, než po nich vyjít, přeci nebudu čekat, až se znovu vrátí. Mohlo by to trvat věčnost.
Musím něco přiznat. Celou dobu jsem doufala, že Náměsíčníka nepotkám. Divím se, že jsem byla schopná vyslat na něj nějaké kouzlo...že jsem byla schopná ho omráčit... že jsem se udržela a nepolíbila ho, když byl v bezvědomí... A dost.

     Maio, vzpamatuj se! Stejně s ním nikdy nebudeš. Copak chceš celý život strávit hloubáním nad Remusem?! Ne! Křičí můj mozek. Přesto ale vnímám jakési tiché, ale přesto stejně hlasité Ano, i když se ho snažím ignorovat.
Stojím před vchodem do jakési chodby. Cosi mi říká, že už jsem tudy kdysi šla, ale zapamatovat si Pobertovské zkratky mi vždy dělalo problémy. Na to měli talent kluci.

     Říkám si, jestli se tudy mám vydat, ale nakonec se rozhodnu vrátit zpátky a zkontrolovat Náměsíčníka, jestli je v pořádku. Rychle sebíhám otáčivé schodiště až k chodbě u Velké síně, kde jsem nechala ležet polomrtvého chlapce.

     Nebyl tam, což znamená, že se probral a asi mě někde hledá.

     Najednou mě napadne, že udělám průzkum u Alice, jak se jí daří, protože myslím, že hledat něco tak malého, jako je ta modrá kulička, v tak velkém hradu, je blbost. Určitě bude v Komnatě.

     Jakmile vyjdu na pozemky školy, všimnu si brýlatého kluka na koštěti, který lítá všude možně nad loukami, famfrpálovým hřištěm i Hagridovým domečkem. Dvanácterák. Zaměřím tedy k nebelvírské věži, pod kterou nervózně stepuje hnědovláska a pozoruje ho.

     ,,Ahoj, jak to jde?" zeptám se uvolněně.
     ,,Mně dobře, zatím si mě nevšiml. A tobě?" Maličko se při tom ošívá. Zvláštní, že je tak nervní. Alice je skvělá čarodějka na to, že stejně jako my, navštěvuje pátý ročník. Občas ji pozoruji v obraně proti černé magii.