Milý Náměsíčníku I.

10. Hagrid a nedorozumění

884 slov

Když se Náměsíčník s přichystanou hůlkou blíží k pohybujícímu se keři, srdce mi tluče jako o závod. I když tomuto nadanému kouzelníkovi věřím, že se dokáže ubránit, mám o něj strach... Právě se dostal do vzdálenosti tak metr od křoví a opatrně jej prohlíží. Chystá se křoví obejít, ale to už jsem mu v patách, nesmím ho ztratit z dohledu.
Jakmile se očima ujistíme, že z druhé strany keře nám žádné nebezpečí nehrozí, začínám se přiklánět k Remusově myšlence, že jsme asi právě narazili na testrála.

Po špičkách a s nataženýma rukama prozkoumáváme vzduch kolem keře, jestli náhodou nenarazíme na kostru neviditelného tvora, což se nám také za pár okamžiků povede. Přesněji se to povede Removi.

,,Dobře, myslím, že ho mám," oznamí mi. Keř se přestane pohybovat. Ale jen na malý okamžik. Pak se totiž začne doslova kymácet ze strany na stranu. To asi proto, že se nás testrál lekl. Pravděpodobně se v keři nějakým záhadným způsobem zasekl a nemůže se z něj dostat. Chudáček malý...

Přistoupím k chlapci, kterého zřejmě napadlo to samé co mě a snaží se nahmatat testrálův (asi) pysk, nebo čumák, co já vím, jak vypadá testrál... a uklidnit ho. Lily už mi o nich vyprávěla. Prý jsou testrálové něco jako koně s křídly a táhnou kočáry, jež nás vozí každoročně z nástupiště v Prasinkách až do bradavického hradu. Nejspíš to vyčetla někde v knihovně. Většina studentů se ale domnívá, že kočáry jezdí samy od sebe.

Zatímco Remus hladí koně po... říkejme tomu tedy čumák, já pátrám po části těla, která se mohla testrálovi v keři zadrhnout. To, že Remus stojí od keře poměrně daleko a hladí ho po čumáku, znamená, že se "oři" zasekla v keři buďto jedna ze zadních nohou nebo ocas. A také to znamená, že když se testrál začne cítit ohroženě, pěkně mě nakopne a já poletím přímo do trnitého keře.

Naštěstí se to nestalo a já po hmatu odsukuji testrálův ocas zamotaný ve větvích plných ostrých trnů. Ach, Merline, my musíme vypadat jako mentálně postižení. Co by si o nás asi pomysleli mudlové...
Náměsíčníkovi se podařilo testrála zklidnit natolik, že jsme ho bez újmy na zdraví dovedli až Hagridovi do domku. Obr vylezl z velkých vstupních dveří a viditelně si oddychl když uviděl testrála živého.
,,Děcka moje, jsem tak šťastnej, že ste mně ho přivedli. Když mně profesorka McGonagallová řekla, že ho půjdou hledat dvě děcka a já ať prej nikam nechodím... Myslel sem že se ouplně pomátla." Postěžoval si a pohladil testrála někde v místech kde je krk. ,,Tohle mrňavý testrálátko nám uteklo ze stáda. Eště se v lese neumí moc zvorientovat."

,,Tak hlavně, že je v pořádku," usmál se přívětivě Remus. Hagrid se na něj s vděkem otočil. Ale vděk mu z tváře zmizel hned, když si všiml chlapcova oblečku.

,,Remusi," vykulil oči. ,,Já nevěděl, že..." nevymáčkl ze sebe už ani slovo, jen se dál vyděšeně dívá na chlacovi odhalené nohy. V tuto chvíli se prostě nejde nesmát. Kamarád mě propálí pohledem.

,,A to jsi ještě neviděl, co má pod bundou, Hagride!" Tak z tohohle se poloobr ještě dlouhou dobu nevzpamatuje. Koneckonců se z tohoto dne budou vzpamatovávat i celé Bradavice.

,,Teda, chlapče. Když ste ke mně z vostatníma chodívali, připadals mi dycky, že to máš v hlavě pěkně srovnaný." Merlineeee! Co mi to děláš?! Tohle nevydržím, asi se počurám smíchy. Vážně...

,,Hagride, já..." Remus chtěl něco říct, ale Hagrid ho přerušil.
,,Ne, Remusi, to je vpohodě, nemusíš mi to vysvětlovat. Esli chceš takhle žít, nemůžu ti do toho kafrat. Jen buď vopatrnej." Tohle už není vtipný. Jestli bude Hagrid pokračovat, vážně to vypustím, tady a teď. Drž se Maio, drž se.

,,Hagride, to je nedorozumění. Já jen prohrál sázku, proto jsem takhle oblečený," osvětlil Remus konečně. Má moč přestala proti mně bojovat.

,,Uf," oddychne si Hagrid. ,,Tys mě teda vyděsil, kamaráde."
,,Hagride, můžu se tě zeptat, kolik je hodin?" myslím totiž, že jsme trest splnili velmi rychle. Ano, tma už sice je i mimo Zapovězený les, ale dle mého může být tak osm hodin.

,,Tři čtvrtě na vosmou. Upalujte do postelí, děcka. Dobrou noc." popřál nám poloobr s pobaveným úsměvem na rtech a my se mohli s klidem vydat zpět do hradu.

* * * * * *

Jelikož je vážně ještě celkem brzo na spánek, rozhodla jsem se, že dopis napíšu teď, aby si ho Náměsíčník přečetl těsně před spaním. Teď už nemám takovou trému jako předtím, říkal přeci, že bude otevřenější.

Milý Remusi,
své jméno ti prozatím neprozradím, i když bych strašně moc chtěla. Věz, že mi stačí pouhý pohled na tebe a všechna trápení ze mě opadnou. A proto se ptám: Vážně si myslíš, že bych se na tebe dokázala přestat dívat? Nebo myslet? Líbíš se mi, Remusi, a jednoduše mi nemůžeš zakázat, abych snila o něčem tak nádherném jako by pro mě byl vztah s Tebou.
Když se mnou nechceš nic mít, respektuji to. Možná teď ještě ani nechci slyšet důvod. Ale nemůžeme si třeba jen tak psát jako přátelé? Ani nevíš, kolikrát za den Tě míjím na chodbě a mám chuť se tě zeptat, jak se máš, jako přátelsky... ale nemám k tomu odvahu.
Prosím nech mě do tvého života vstoupit alespoň jako kamarádku.
Tvá Bezejmenná

P.S.: Dneska ti to seklo ;)

V komentářích jsem psala, že dnes vyjdou dvě kapitoly. Dnes to už ale nestihnu, ta druhá vyjde zítra, omlouvám seeee ;)