Milý Náměsíčníku I.

9. Nesplnitelný úkol

1 352 slov

     ,,Tak jdeme?" Náměsíčník přicupital po schodech z ložnic do společenky, kde už na něj čekám dobrou čtvrthodinu...

    ,,Jasně, promiň za zpoždění, kluci mě nechtěli pustit..." blbé výmluvy. Ale roztomilé.
     ,,Buď vklidu, ty omluvy si šetři pro Filche, ten tam na nás čeká," usměji se uvolněně.

     Čas srazu se od včerejška nezměnil, což znamená že máme pětiminutové zpoždění. Jak jinak... Spěcháme před vstupní bránu. Cesta nám trvá plus minus tři minuty, a to jen díky zkratkám, které Poberti znají jako své boty.
Filch tam stojí i s tou svojí smradlavou chlupatou koulí.
Paní Norrisová.
Jakmile si nás kočka všimne, začne zběsile mňoukat.

     ,,To jsem si mohl myslet, že přijdete pozdě," zavrčí nepříjemným skřípavým hlasem bradavický školník. 
      ,,Nejraději bych vás pověsil za malíčky na noze, abyste kňučeli bolestí." Příjemný chlapík.

     Je teprve šest hodin večer a už začíná být šero. Blíží se zima. Vážně začíná být chladno a bojím se, že jestli budeme "trestáni" až do půlnoci, zmrznu. Ale Remus první. Minisukni jsem mu neodpustila. Vydáme se k lesu...

     ,,Profesorka McGonagallová mi pro vás zadala trest, jak tomu ona říká..." měl na jazyku nějakou kousavou poznámku, ale nejspíš se už těší do pelíšku, tak to v sobě zadusil, aby se zbytečně nezdržoval. Za chůze nás seznamuje s pravidly.

     ,,Půjdete do Zapovězeného lesa. Tam najdete a přivedete jednoho ztraceného bradavického testrála." To si dělá prču. Testrála?! Nejsou náhodou tak trošku neviditelní?

    ,,Dokud jej nenajdete, ani se nesnažte se vrátit do hradu."
     ,,Můžu se zeptat, jak to máme udělat?"

     ,,Nemůžete, poraďte si sami, já jsem jen moták." Trefný stěr, to mu musím uznat.
Pokud se nemýlím, testrály vidí jen ten, kdo byl svědkem něčí smrti. Možná jsem se ještě nezmínila... Tatínek mi umřel při mudlovské autonehodě. Bylo mi deset let a dlouhou dobu jsem se z toho nemohla dostat. Vlastně mi pomohli až mí bradavičtí spolužáci. Hlavně Poberti.
Nicméně u jeho smrti jsem nebyla, řekla mi o tom až mamka. A ani Remus se nám nikdy nezmínil, že by kdy viděl něčí smrt.

     ,,Nemáme šanci ho najít, pane Filchi." Vážně, Náměsíčníku? Došlo ti to?
Školník se jen uchechtne a mávne rukou.
     ,,O dva otravné studenty míň..." zahuhlá si pod fous, ale tak, že ho přitom oba slyšíme až moc dobře.
Nejhorší na tom je, že to myslí naprosto upřímně.

     Starý zablešenec nás nechá stát u lesa a se slovy: ,,Bez testrála se nevracejte," se otočí a odkráčí zpět do hradu. Zaklepu se zimou a strachem, že toho ubohého testrála nenajdeme.

    Dopadne na mě tíha okamžiku. Vedle mě stojí spoře oděný Náměsíčník, možná až moc blízko na to, abych mohla rozumně uvažovat.
     ,,Viděl jsi někdy někoho umírat?" zeptám se potichu. Nevím proč skoro šeptám. Možná proto, že nechci narušit děsivé ticho Zapovězeného lesa. Brrr...

     ,,Ne, ty?"
     ,,Ne..."
     ,,To jsme v loji." Trefa, hochu.
     ,,To jsme." Bez dalších slov vkročíme do temného lesa a s dvojitým ,,Lumos", klademe pomalu jednu nohu za druhou a očima ostražitě prozkoumáváme okolní tmu.
Je to zvláštní. Ještě pár metrů za námi jde krásně vidět v podzimním šeru, ale tady? Připadám si, jako by už byla půlnoc.

     Pod nohama nám křupou větve, které v tichu vybuchují jako atomové bomby. Je to tady jak z hororu, ale tentokrát to není žádná fikce. Je to všechno pravda. Odkudkoli na nás může něco zaútočit vlkodlak nebo upír... Dobře, ti tady v lese asi nejsou, a pokud vím, úplněk dnes není, jelikož Remus nevypadá nějak špatně.... Vlastně je sexy jako obvykle. Ale to neznamená, že tu nejsou i jiní ne příliš bezpeční tvorové.