Milý Náměsíčníku I.

17. Milovat a být milován

1 291 slov

Ahoj Náměsíčníku,
nechtěl bys náhodou přijet na pár dní k nám domů? Je tu i Tichošlápek a Rychlonožka, myslím, že by mohla být sranda. Tak jestli máš čas, přijeď co nejdříve.

Dvanácterák

PS: Neboj, úplněk strávíme v lese daleko od města, můžeme třeba stanovat.

V duchu se usměji nad Jamesovým smyslem pro detail. Snad rodiče nebudou mít nic proti, když je ujistím, že kamarádi budou v bezpečí.

* * * * * *

Ještě ten den zazvoním u dřevěných dveří. Vím přesně, kde Potterovi bydlí. Byl jsem na tomto místě mnohokrát a vždy ve mně probudí šťastné vzpomínky. Třeba s kamarády zapomenu i na tajemnou dívku beze jména, která do mých myšlenek proniká čím dál, tím víc.

Čím to může být? Pubertální hormony? Tajemnost v dopisech, která by přitahovala každého kluka? Pocit, že o mě někdo stojí?
Je absurdní, abych se zabouchl do někoho, koho jsem nikdy neviděl. Nebo možná viděl, ale nevím o tom.

Ano, možná se začínám dostávat do věku prvních dětských lásek, ale pochybuji, že nad láskou mohu přemýšlet jako normální člověk, když jím nejsem. Ani zdaleka ne.

Nejspíš by z tohoto dopisového románku nemohlo nic vzniknout, ani kdybych nebyl vlkodlak.
Co ale vím je, že dopisy od oné dívky mi učarovaly. Mnohokrát jsem se pokoušel jí od silného zamilování ušetřit, odehnat... ale je neodbytná. A i když by to mohlo být ke škodě, líbí se mi její dopiy a je pro mě těžké jí vzdorovat.

Dveře se otevřou a na prahu stojí pan Potter ve slušném oblečení. Připadám si jako největší trhan na světě v mém špinavém záplatovaném ohozu.

,,Remusi, pojď dál, všichni už tě nahoře čekají." Vejdu do vstupní chodby a pousměji se.
,,Nevadí vám, že je nás tu naráz tolik?" zeptám se pro jistotu. Vždy slušný. Tak mě vychovali. Když už jsem jednou za měsíc ta vraždící obluda, ať jsem aspoň hodným člověkem.

,,V pořádku, Remusi, těšili jsme se na tebe, máme rádi, když je u nás veselo. A jeden hladový krk navíc?" mávne nedbale rukou. ,,To snad zvládneme." Jo, jeden hladový krk vlkodlaka, pomyslím si.

,,To jsem rád, děkuji." Vyběhnu schody rychle jako blesk. Natěšeně šahnu po klice dveří, ze kterých se ozývají známé hlasy.

,,Ahoj Pobertové," pozdravím je vesele.
,,Náměsíčníku!" vykřine jediná dívka v pokoji, vstane ze země a skočí na mě v objetí. Opětuji stisk. Tahle holka mi vážně chyběla. Přes závoj Rychlonožčiných hnědých vlasů vidím jen posměvačný pohled, který si vymění dva zbylí obyvatelé pokoje. Přejdu to s protočením očí a soustředím se na to křehké a zároveň ďábelské stvoření v mém objetí. Vdechnu vůni jejích vlasů. Co? Levandule? A to jsem myslel, že budu originální, když Bezejmenné pošlu levandulový šampon. Kurník. Doufal jsem, že mi to pomůže ji odhalit, ale jestli je víc takových jako Maia, které používají stejný šampon....

Po chvíli mě pustí a nechá prostor klukům. Ti mě též přátelsky obejmou a chlapácky poplácají po zádech.
,,A Červíček?" podivím se, když nevidím pátého člena naší bandy.

,,Má zákaz," prohodí Tichošlápek, jakoby mu to bylo ukradené.
,,Jak vidno, vůbec tě to nemrzí."

,,Je mi ho líto, ale zároveň mi nevadí, že nemusím poslouchat jeho chrápání a čichat jeho ponožky." To má asi pravdu. Ale naše parta tak nějak není bez Petera úplná.