Milý Náměsíčníku I.

28. Pravá tvář 2.část

3 319 slov

,,T- to jsi celou dobu ty?" řekne po chvíli ticha ohromeně.
,,Hmm... vadí ti to moc?" zním ještě nejistěji, než se cítím.

,,Ne- to... ne... jen jsem překvapený."
,,To se ti vážně nedivím," zasměji se odlehčeně, ale Náměsíčník jen dál zírá.

,,Ty jsi do mě zamilovaná?" Zeptá se nevěřícně. Páni. To bude složitější, než jsem myslela. Ale zatím můžeme slavit. Neutekl a ani neomdlel. I když k tomu druhému zjevně nemá daleko...
,,Tak trošku," řeknu s humorem a začne ze mě opadávat nervozita, protože... Ať dnešní večer a tento rozhovor dopadne jakkoli, jsem ráda, že jsem teď tady. Ať je napětí naší situace sebetrapnější, dnes všechno vyřešíme.

,,A- a proč jsi mi to neřekla rovnou? Kdybych to byl věděl tak..."
,,Tak co?"

,,Tak bych nemusel...." Tak by nemusel co? Zajede si rukou do vlasů.
,,Prosím tě, dokonči tu větu. Už tak jsem jako na trní." Zadívá se mi zpříma do očí.

,,Nemusel bych být tak nervózní."
,,Jak to myslíš?" nakrčím tázavě obočí.
,,Maio, můžu ti něco říct?"
,,Jasně," vyhrknu hned nedočkavě.

,,Myslím, že jsem konečně našel to, co jsem hledal." Zamyšleně se usměje. ,,Už od prvního dopisu, co jsi mi napsala, jsem prostě potřeboval tě vidět. Bál jsem se, že až zjistím, kdo jsi, mé očekávání se nenaplní." To zní dobře.

,,A nenaplnilo?"
,,Právě naopak. Teď vím, kdo je Bezejmenná. Jako by do sebe zapadly všechny kousky hádanky a já nevím, nejspíš to vyzní kýčovitě, ale... Mé city k Bezejmenné se teď prohloubily ještě víc," řekne rozvážně a stále se usmívá.

U Merlina.

Já se asi počurám štěstím. Rok jsem na tenhle okamžik čekala a teď, když je tady mi mozek vypoví službu a soustředí se jen a jen na ta slova, která právě řekl. Nemůžu se ani pohnout a oněmím.

,,Takže ten ples platí?" vyhrknu po minutě ticha, kdy jsem jsen naprázdno otevírala a zase zavírala pusu, zatímco se Náměsíčník teď už pobaveně zubil.
,,Platí," odpoví hned. ,,Ale chtěl bych doladit jen jeden malý detail." Opět nechápavě pozvednu obočí.

Chlapec sáhne do vnitřní kapsy svého mírně ošuntělého svátečního hábitu a vyloví z ní malou tmavě modrou semišovou krabičku. Nechce mě doufám požádat o ruku. V šestnácti? To by bylo divný...
,,Malý symbolický dárek," vysvětlí a natáhne ke mně ruku s krabičkou.

Opatrně rozevírám krabičku a uvědomím si, že napětím se mi přimhouřily oči. Otevřu je a aniž bych zrakem zavadila o poklad v mých rukou, mrknu na Rema, který mě se založenýma rukama pobaveně pozoruje.
,,Co tam je?" zeptám se pomalu.

,,Tak se podívej," zavrtí za smíchu hlavou. Uvědomím si, že já a on budeme nejspíš dobrý pár. Hodíme se k sobě. Já jsem ta divoká a on má léta zkušeností s krocením Pobertů. Já jsem ta upovídaná a on je ten, co mě s radostí poslouchá. Já jsem Maia a on je Remus. Oba milujeme čokoládu a jsme krvelečné bestie. Prostě jsme si souzeni...

Otevřu krabičku a vykouknou na mě z ní krásné stříbrné náušnice, které se mimochodem nápadně podobají přívěšku na náhrdelníku. Rychle si je nasadím.
,,Jak vypadám?"

,,Sluší ti to," odpoví, ale na náušnice se ani nepodíval. Díval se mi totiž přímo do očí. Samozřejmě trapně zrudnu a pohled sklopím k zemi. Ale co. Už ví, že se mi líbí, tak mu to mé věčné červenání se v jeho blízkosti nemusí připadat divné.

,,Tak tedy," odkašle si Remus, narovná záda a popraví kravatu.
,,Bude mi ctí, když se mnou strávíte večer, my lady," řekne vážně a počká, než se zavěsím do jeho nastaveného rámě.