Milý Náměsíčníku I.

20. Dvanácterák dohazovačem 2.část

1 600 slov

     Pan Potter byl tak hodný, že nám zařídil přenášedlo, díky kterému jsme se octli přímo uprostřed lesa. Stromy jsou zde listnaté s tlustýmy kmeny porostlými mechem. Na Tichošlápkovo neštěstí jsme přistáli těsně před jedním takovým stromem a on do něj plnou silou narazil hlavou.

     Jakmile se všichni ostatní vzpamatujeme z pádu, zkontrolujeme jej, zda není zraněný.
     ,,Lidi, mně tříští hlava," pronese, jak nejpevněji dokáže a po marných pokusech vstát se v sedě opře o kmen. Drží se křečovitě za hlavu a třese se. U Merlina, Tichošlápku... Začne zvracet. Jamesovi, který u něj stojí nejblíže, znesvětí zvratky nohy.

     ,,Fuj," zaskučí Dvanácterák znechuceně. Na maličký moment, tak maličký, že si ho nevšiml nikdo jiný než já, se James spokojeně usměje, ale tato situace je moc vážná na to, abych řešila Dvanácterákovy blbé ksichty.

     ,,Co budeme dělat?" Zeptám se se zoufalstvím v hlase.
     ,,Já vezmu Tichošlápka domů a vy dva zůstanete tady. Rychlonožko, zvládneš to?" Bude to poprvé, co s Náměsíčníkem strávím úplněk sama. Mám se bát? Mám být ráda?

     ,,Jasně, v pohodě, jak se odtud dostanete?" Pěšky to do večera nezvládnou. Leda, že by se Tichošlápek zvládl přeměnit, ale v tomto stavu si s tím nejspíš neporadí. Jsme až příliš hluboko v lese. James vypadá zamýšleně.

     ,,Siriusi, zvládneš na mě nasednout, když se proměním?"
     ,,Jo," odpoví prostě. A tak se i stane. Zanedlouho na Jamesově místě stojí nádherný mohutný jelen. Já a Náměsíčník pomůžeme Siriusovi nasednout . Křečovitě se chytí jelenova paroží. Jelen se pomalu rozejde a hladce našlapuje tak, aby Tichošlápkovi na jeho hřbetě nezpůsobil ještě větší nevolnost.

    Pohlédnu na bledého Náměsíčníka.

     ,,Maio, byl bych raději, kdybys odešla," řekne váhavě. Tak to byla rána pod pás.
    ,,Ani nápad, nenechám tě tu samotného."
      ,,Co když se ti něco stane? Co když ti ublížím?"

     ,,Náměsíčníku, jsem si jistá, že bude všechno v pořádku. A kdyby se přeci jenom něco stalo a chtěl bys na mě zaútočit, uteču. Jsem mnohem rychlejší než ty. Neboj."

     ,,Maio..." zaškemrá zoufale a chce pokračovat. Má smůlu. Nesnesu, aby trpěl.
     ,,Nechci nic slyšet. Budu tu s tebou a konec řečí, jasné?" Chce něco namítnout, ale já ho obejdu a na vhodném místě začnu vybalovat stan. Po chvíli mého zápasení s plachtou a tyčkami se ke mně Remus přidá. Náš skromný přístřešek již brzy pevně stojí zapíchnutý kolíky do země.

     Po čtyřech vlezeme do něj a rozprostřeme na zem deku.
     ,,Jak se cítíš?" zeptám se, když se pořádně rozkoukáme a zabydlíme. Ještě se na mě ani jednou neusmál a nějak podivně mě z toho bolí u srdce. Najednou si uvědomím tíhu situace. Jsem tu sama v jednom stanu s klukem, do kterého jsem zamilovaná a který pravděpodobně chová city k někomu jinému- shodou okolností ke mně.

     ,,Mizerně," řekne.

     ,,Tak si pojďme o něčem povídat," navrhnu a snažím se vypadat co nejvíc uvolněně.
     ,,O čem?"

     ,,Pověz mi něco o té tvojí slečně... Jak že si to říká?"
     ,,Bezejmenná."
     ,,No, tu myslím..."
     ,,A co bys chtěla vědět?"

     Zpozoruji nepatrný náznak úsměvu. Vážně jsem mu zmínkou o NÍ zvedla náladu?
     ,,Třeba co je na ní tak krásného, že i srdce Náměsíčníka se jí otevře." bouchnu ho přátelsky do ramene. Podívá se mi do očí. Jednou se v nich určitě utopím.