Milý Náměsíčníku I.

27. Pravá tvář 1.část

3 800 slov

13. prosince 1976
Středa

Milá Bezejmenná,
prosím, dovol mi vědět, kdo jsi...
Remus

Víš moc dobře, že ti to nemůžu říct.

Proč?

Prostě nemůžu.

A kdybych Ti řekl, že Tě chci poznat?

Jak poznat? Vždyť mě znáš z dopisů, copak to Ti nestačí?

Ne, chci Tě vidět. Vědět, kdo jsi.

Proč? Abys za mnou mohl přijít, říct, že jsi rád, že jsme kámoši, plácnout si se mnou a odejít? To bych nesnesla, Remusi. Víš, že pro mě znamenáš mnohem víc.

Ale to Ty pro mě taky.

Cože?

Já... myslím, že pro mě znamenáš taky něco víc, ale je to těžké, když nevím, kdo jsi.

Takže už nejsi tak uzavřený?

Někdo mi řekl, že bez lásky člověk nepřežije. A i když miluju- miluju své přátele a rodinu, miluju taky knihy a čokoládu...- mám pocit, že to nestačí. Nevím, jestli to, co chovám k Tobě, je láska. Ale vím, že Tě prostě POTŘEBUJU vidět, abych na to přišel.

Co tím chceš říct?

Že bych byl rád, kdybys se mnou šla na Vánoční ples.

To je zvláštní... mockrát jsem si představovala, jak spolu tančíme na plese. Já mám krásné šaty a Ty zase svůj dokonalý úsměv. Jsme v nich šťastní a tak... Jenže tohle je realita, Remusi. Bojím se tvé reakce, až zjistíš, kdo jsem. Nevím, jestli jsem na ni připravená.

Začínám mít strach, s kým mám tu čest si psát. Mluvíš o sobě, jako bys byla nějaká příšera.

A kdybych byla?

Co já vím, tak jestli nejsi Bellatrix Blacková, žádnou příšeru na škole nemáme. A navíc. Všechny ženy jsou krásné.

Dobře. Půjdu s Tebou na ples.

Super! Jsem moc rád. Sejdeme se v devět hodin před vchodem do Velké síně. Budu tam čekat.

U Merlina, co se to stalo... Musím to jít někam strávit, zatím se měj.
Tvá prozatím Bezejmenná

Vyhlédnu z okna na zasněžené pozemky Bradavic.
Vánoční ples. Brumbál nám to dnes večer oficiálně oznámil.

Udělala jsem chybu, že jsem Remusovi řekla ano?
I když popravdě... už mi začli docházet výmluvy, proč mu mé pravé já neukázat. Teď už se nemusí bát, že mi ublíží, což byl v konečném výsledku ten hlavní důvod k vytvoření mého levého já. Teď jsem dokonce větší zrůda než on. Ale strach z toho, že mu ublížím mám jen maličký. Podle Dvanácteráka se prý každý měsíc chováme jako vlkodlačí manželé. K ničemu jinému než očichávání však ještě nedošlo. Díky Merlinovi.

Jediné, čeho se teď bojím, je to, že až Náměsíčník zjistí, kdo jsem, nebude se mnou chtít nic mít. A ta malá celoroční dohazovací akcička, kterou jsem spáchala sama na sebe, by byla úplně k ničemu. Až zjistí, že dívka, která mu už rok a něco vyznává lásku, je ve skutečnosti jeho nejlepší kamarádka... No nevím. Já bych se z toho být na jeho místě těžko vzpamatovávala.