Milý Náměsíčníku I.

15. Vůně levandulí

1 435 slov

5. srpna...

Milý Reme,
stýská se mi po Tobě, nebo spíše po pohledu na Tebe a Tvých dopisech... Začíná mě štvát ta vzdálenost. Trvá příliš dlouho, než k Tobě má sova doletí a než se vrátí zpět. Už Tě chci strašně moc vidět i všechny ostatní. Celé Bradavice. Také se Ti po Bradavicích stýská jako mně? Nechci si ani pomyslet, jaké to bude, až hrad opustíme napořád...
A jak bylo ve Španělsku? Doufám, že Tě tam nesbalila nějaká ehm...señorita, to by mě vážně naštvalo.
Nějak nevím, co Ti ještě psát, tak jen... Myslím na Tebe.
Tvá Bezejmenná

     Položím brk a pečlivě dopis složím. Lentilka je zrovna na lovu, nezbývá mi tedy nic jiného než čekat.

     ,,Maio!" volá na mě mamka z obývacího pokoje.
     ,,No?!" ozvu se nepřítomně.

     ,,Oběd!"
     ,,Už jdu!" Seběhnu schody vedoucí z mého pokoje do chodby s mnoha dveřmi. Vejdu do těch nalevo ode mě a vidím mamku, jak mává zběsile hůlkou kolem sebe a vytváří tak nesmyslné pohyby ingrediencí do dnešního oběda. Takhle se u nás vaří.
     ,,Co to bude, až to bude?"
     ,,To uvidíš, až jestli z toho něco bude," odpoví roztržitě a dál soustředí veškerou pozornost na pohyby hůlkou. Mamka, ač je skvělá bystrozorka -která má na svém kontu připsaný Azkaban pro nemálo černokněžníků- vážně neumí vařit. Vaří jen při těch nejspeciálnějších příležitostech, jako třeba oslava narozenin. Například právě teď, když je slavím já.

     ,,Počkáme ještě na dědu a babičku," mamčini rodiče. Rodiče taťky s námi už nejsou v kontaktu, naposledy jsme se viděli na jeho pohřbu a od té doby, jakoby se po nich slehla zem.

     Jako na povel zazvoní zvonek. Mamka si toho zvuku v zápalu vaření ani nevšimne. Jdu ke dveřím, zaberu za kliku a naskytne se mi pohled na dědu a babičku. Babča je upovídaná žena s malou baculatější postavou. Zato děda? Ten je vysoký jak panelák a s šedivými vlasy sčesanými do zadu vypadá velmi humorně, jelikož kalhoty jsou mu dlouhé kousek nad kotníky a z bot mu trčí bílé ponožky... To už vážně není in...

     Celá naše rodina se dá popsat pěti slovy: Dlouhý, Široká, Bystrozorka... a já.
Oba dva prarodiče s radostí a láskou obejmu.

    Když si odloží, pozvu je, aby si přisedli ke stolu.
Mamka za pár chvil spokojeně zastrčí hůlku do kapsy a rukama přinese talířky s kuřecím masem a těstovinami. Vypadá to vcelku dobře.

     ,,Brou chuť, přeju," a pustím se do jídla. Je to jako obvykle. Nechutná to tak dobře, jak to vypadá... Opatrně nakusuji, jestli v tom náhodou neucítím moučného červa.

    ,,Mami, já nemám hlad, před chvílí jsem jedla," vzdám to nakonec a nebyla bych to já, kdyby mi na protest hlasitě nezačalo kručet v břiše.
     ,,Tvůj žaludek má asi jiný názor," podotkne babička, ale když sama ochutná jídlo, nemá o nic lepší výraz než já.

     ,,Víš Pauline..." zahuhlá mezi sousty, když se snaží jazykem jídla co nejméně dotýkat. ,,Dnes se ti to povedlo ještě méně než loni." Upřímnost jsem zdědila po ní. A kdo nepochopil, Pauline je moje mamka.

     ,,Díky, mami, jsi stejně milá jako vždy," odpoví jí a zkusí si nabrat na vidličku.
,,Ehm, ehm..." odkašle znechuceně bystrozorka, když vloží jídlo do úst.