Program Sentinel

Epilog

„Katharino?" Kurt opatrně nakoukl do ložnice. Očima přejel po světlém oblečení, zlatavém koberci i malé, neuměle zpracované kolébky vedle postele s nebesy. Znepokojeně zakroutil ocasem, když neviděl svou ženu ani dvouměsíčního syna. Potichu zavřel dveře a jal se do prohledávání dalších pokojů.

Ať hledal, jak hledal, Katharinu Wagnerovou nenašel. Trojprstou rukou zamyšleně stiskl zábradlí, než se elegantně zhoupl dolů ze schodů. Tiché žuchnutí při jeho dopadu bylo téměř neslyšitelné, protože je tlumil další měkký koberec, tentokrát béžový, aby ladil se světlým obložením zdí. Lehkým krokem přešel do malé kuchyně a zkontroloval příjezdovou cestu, napojenou na o něco větší silnici, vedoucí přímo do Xavierovy školy. Byla prázdná, až na starý kabriolet, který se snažili s Tarou opravovat. Moc jim to nešlo, ale bylo to něco, čím zabíjeli čas. Většinou se pěšky dostali až do školy, kde si vypůjčili Scottovu motorku, nebo jiný z obrovské škály dopravních prostředků, kterými disponovala Xavierova škola pro nadané.

Zamyšleně se kousl do rtu. Potom si vzpomněl na ještě jedno místo, kde by Katharina mohla být. Vyběhl zpátky nahoru, do ložnice, a vešel na velký balkón, vybavený židlemi a stolkem s rozehranou partií šachů. Ten ho teď nezajímal; nohy přehodil přes zábradlí na balkóně a posadil se na ně, aby se mohl porozhlédnout po malém pozemku, který jim Xavier vyhradil jako osobní zahradu. Byl celý obehnaný živým plotem a zvenčí ještě kamennou zdí, kvůli čumilům. Zdálo se, že snad každý mladý mutant pociťuje silnou chuť se seznámit s bývalou Shadow, která se vzdala schopností pro jejich současnou situaci. Ne, že by to někomu vadilo, ale když se objevilo několik atentátníků a tři reportéři, X-meni se s novou rodinkou domluvili na přítomnosti nové zdi. Kurt i Tara rádi souhlasili.

Rozhlédl se. Ze srdce mu spadl obrovský kámen, když ji uviděl, jak opravuje starou houpačku, kolébku schovanou ve stínu štíhlé borovice. Ušlechtilý strom na ně vlídně shlížel, a co chvíli poslal malému Gabrielovi do kolébky několik jehliček do peřinky. Chlapeček několik z nich vzal do rukou a zmačkal je. Vědoucnýma očima oplácel konejšivý pohled borovice. Na měkkých modrých tvářičkách měl rozkošný úsměv a dva dolíčky.

Jeho žena utáhla jeden šroub, jen aby vzápětí vypadl na zem. Tara frustrovaně zasyčela. Měla pocit, že se jí houpačka vysmívá. Jako by chtěla zůstat nepoužitelná.

Kurt se ušklíbl. Tara se chovala, no, jako Tara. Nenechala si poradit. Seskočil z balkónu a rychle se teleportoval vedle ní.

Gabi se rozesmál a začal tleskat. Miloval otcovy teleportace. Zato Taře se na tváři usadil rozzlobený výraz, který nedokázala rozmrazit ani radost syna.

„Možná bys měla použít hřebíky," zkusil to Kurt. Hnědovláska se k němu nabručeně otočila a upřela na něj rozčarovaný pohled svých průzračně modrých očí.

„Už se s tou houpačkou babrám několik týdnů!" vztekala se. „Nemůžeme prostě koupit novou? Nebo říct Jean, ať nám s ní pomůže?"

„Liebchen, to tys trvala na tom, že na tu houpačku nikdo ani nesáhne!" protestoval Kurt. „A k tomu bych ti rád připomněl, že já jsme učitelé."

„Děláš, jako kdybych nevěděla o těch tvých tajných výpravách s X-meny," zabručela Tara. Kurt se začervenal.

„Proč jsi mi neřekla, že to víš?"

„Protože jsem věděla, že bych pak prosila, abys mě vzal s sebou. Jenže bych pro mutanty byla jen přítěž." Odhodila stranou nástroje a oprášila si z kalhot neexistující smítka prachu. Přestože si slíbila, že nebude nikomu závidět jeho schopnosti, záviděla je. Všechny. Chtěla mít tu svobodu, kterou jim dávala odlišnost. Jenže ona se své síly vzdala, v zájmu světa. Litovala toho čím dál víc.